Tombola je plná

Prezident v pátek podepsal novelu zákona, podle níž bude Státní fond kinematografie ročně dostávat ze státního rozpočtu 180 až 200 milionů korun. Zhruba stejnou sumu obstarají příjmy z televizní reklamy, z licence některých filmů či z prodaných vstupenek do kina.

Na prvním místě je třeba říci, že je to velice dobrá zpráva. Film se bez veřejných finančních zdrojů opravdu neobejde, je to nejatraktivnější, ve svém dosahu nejlidovější, ale také zdaleka nejdražší umělecká disciplína. Samotné peníze sice nikdy žádný film nenatočily a žádný talent nezrodily, ale rozhodně jim mohou pomoci na svět.

Radovat se s dětsky rozzářenýma očima, že teď konečně nám čeští filmaři předvedou své finanční nouzí potlačované schopnosti, ovšem také není namístě. Aby vznikla skutečně funkční a hodnotná kinematografie, je potřeba víc proměnných. Tou úplně základní je již zmíněný talent tvůrců, schopnost a touha něco filmovým dílem (třebas i komedií) sdělit. Filmy dnes, a zdaleka nejen v Česku, točí někdy spíše než talent a píle pouhá ctižádost. I v případě takových (někdejších?) filmařských velmocí, jako jsou Francie, Itálie či Španělsko, budí díla současných tvůrců občas rozpaky – a ne proto, že by na ně neměli dost peněz.

Aby systém fungoval, je třeba talenty hledat a také s nimi dlouhodobě pracovat. To je patrně úloha osvícených producentů, kteří budou, věřme, pěstovat vážně míněnou, odborně a kreativně vedenou dramaturgii. Česká televize v tomto ohledu sama na všechno stačit nemůže. A nechat dramaturgii českého filmu de facto jen na radě fondu kinematografie by byla cesta do pekla. I její rozhodování sice zákon nově upravuje, ale příklad Lídy Baarové a toho, jak se dá zatočit s docela velkou sumou, nás hned tak strašit nepřestane. Tombola je slušně naplněna, snad se tedy jen tak nerozkutálí a nebude potíž s žádnými tlačenkami.