Tramvaj do stanice Amerika
eské tramvaje už dva měsíce brázdí ulice hlavního města USA. V době, kdy Brusel horečnatě finišuje obchodní dohodu s Amerikou známou jako TTIP, by se mohlo zdát, že stěží najdeme lepší příklad úspěchu našeho strojírenství na americké půdě. Příběh českých tramvají do stanice USA má svůj happy end, byl ale těžce vybojovaný. Na washingtonské koleje české soupravy vyjely po téměř deseti letech po podpisu prvního kontraktu. Nejdřív nebyly dostavěné koleje, následně český dodavatel zaspal poslední fázi lobbingu a nechal se předběhnout americkými obchodníky, kteří se vytasili se zákonem Buy America. Ten, stručně řečeno, spojuje federální dotace s domácími producenty. Vtip je v tom, že tramvaje žádná americká firma fakticky v předepsané kvalitě nevyrábí, a ostrá česká konkurence tak nakonec soud o dokončení dodávky pro Washington vyhrála.
Kdo by čekal, že TTIP v rámci liberalizace trhu české tramvaje pohodlně sveze za oceán, mýlil by se. Předně je nereálné, že by Američané kývli na uznání evropských norem pro kolejová vozidla, která jsou v mnoha ohledech měkčí než ta domácí. Ani odstranění všech možných překážek v textu TTIP neznamená, že by se českým exportérům otevřely dveře na nový, slibný trh. Jen 37 z celkem padesáti států USA uznává světové obchodní doho- dy. A některá americká města pak uplatňují takzvaný opt-in. Pokud se radnice ke konkrétní obchodní dohodě uzavřené na federální úrovni nepřipojí, vše zůstává při starém. V případě tramvají tak i dále může platit ochranářské pravidlo, podle něhož musí být 60 procent subdodávek od amerických firem a na americké půdě musí probíhat i kompletace.
Veřejná debata o přínosech a rizicích TTIP je bohužel někde úplně jinde. Nic specificky českého (jako zrovna tramvaje) v ní nenajdeme. Což je škoda. Odpůrci obchodní dohody se Spojenými státy třeba argumentují, že americké potraviny jsou nekvalitní a kvůli dohodě nás zpoza oceánu zaplaví „junk food“, jídlo kvality odpadu. Jako by regály evropských supermarketů už beztak nebyly plné různých „šmakulád“, u nichž v souladu s platnou legislativou EU ani není uvedeno místo výroby.
Nedostatek českých témat v debatě o transatlantické obchodní dohodě je ovšem logický. Ono nabízet v USA nějaké věci či služby založené na původním českém know-how je stále dobrodružství pro několik desítek průkopníků. V Americe kromě tramvají najdeme namátkou české sklo, nemocniční postele, předložky do koupelny nebo müsli. A je dobře, když se českými úspěchy za oceánem chlubí i ministerstvo průmyslu. S transatlantickou dohodou to má ale málo společného. Všichni čeští exportéři do USA si svou cestu ušlapali sami. A uspěli, protože dokázali nabídnout výrobek s vysokou přidanou hodnotou a příběhem, který prodává. Těm ostatním v tom ani sebelepší TTIP nepomůže.
Je dobře, když se českými úspěchy za oceánem chlubí i ministerstvo průmyslu. S transatlantickou dohodou to má ale málo společného. Všichni čeští exportéři do USA si svou cestu ušlapali sami.