Někde body stačí, jinde ne

Skončilo první kolo přijímacích zkoušek na střední školy a vzhledem k tomu, že se jich přes 600 zapojilo do jednotného testování, lze porovnávat, kde byla větší a kde menší šance dostat se třeba na gymnázium. To je totiž docela zajímavé. Zatímco například na gymnáziu v Berouně se dostal na čtyřletý cyklus ještě ten, kdo nasbíral z testů z matematiky a z češtiny třeba jen 39 ze sta možných bodů, na pražském gymnáziu Arabská bylo potřeba aspoň 79. Plus dobré vysvědčení, samozřejmě.

Zvládnout přijímačky ovšem není problém jen pro žáky. Ani pořadatel jednotných testů to nemá úplně lehké, už proto, že zpracování nebylo jen počítačové. Hodnotitelé museli posoudit přes tři miliony otevřených úloh, tedy těch, kde se nevybírá z nabízených odpovědí.

Příští ročníky už budou dělat jednotné přijímací zkoušky na střední školy s maturitou povinně, tedy všichni, protože příslušnou novelu školského zákona schválil už i Senát. Srovnávat bude tudíž možné ještě lépe. Otázka, jestli se testuje to, co by se testovat mělo, a jestli to dostatečně vypovídá o schopnostech žáka, ale zůstává. Zběžný pohled do výsledkových listin totiž napovídá, že uchazeče s podprůměrnými výsledky z matematiky může dostat na gymnázium dobrá čeština, a naopak, že velmi dobrý matematik nedostane šanci kvůli průměrnému výsledku z češtiny.

Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy chystá chvályhodnou změnu. Studenti by se měli na učitelské povolání připravovat už od prvního ročníku bakalářského studia. Zatím to tak není. Kdo chce učit například dějepis, studuje první tři roky jen historii, aniž by se dozvídal, jak znalosti předávat dál. Pedagogika, psychologie a praxe přicházejí na řadu až v magisterském studiu.

Studenti už dlouho upozorňují, že to není ideální. Po pravdě se to nelíbí ani učitelům. Mezi oběma skupinami je však rozdíl. Učitelé by nejradši, kdyby se zrušilo dělení na bakalářský a magisterský program a vrátilo se někdejší kompaktní pětileté studium, studenti dávají přednost studiu dělenému, jaké je běžné v zahraničí. Jejich varianta zvítězila ostatně i proto, že jsme se ke srovnání kroku se světem zavázali.

Na amerických základních školách jsou prý momentálně ve foru školní zahrádky, na kterých si žáci mohou pěstovat vlastní zeleninu, ale třeba i obilí. Podle deníku The Guardian, který trend zaznamenal, to má mnoho výhod. Děti se učí jíst zdravěji, víc se hýbou a také si ověří praktickou uplatnitelnost školních znalostí včetně matematických. Než počítat příklady z učebnice, je zajímavější měřit záhony a porovnávat jejich výtěžnost. Pěstitelé se mohou se svou úrodou také naučit obchodovat.

Školní zahrady nejsou ovšem americký vynález. Na českém venkově (ale nejen na něm) bychom jich našli spoustu. Jen to vypadá, že je obhospodařují spíš školníci než žáci, kteří bývají v době sklizně stejně většinou na prázdninách. Škoda.