Inkluzi podporujeme, ale s mírou
MŠ Studánka se zaměřuje na začleňování handicapovaných dětí do běžného kolektivu, přesto otevřela i speciální třídu
Pět dětí, dvě učitelky, dva asistenti. Přesto na klid a nicnedělání zapomeňte. Jsme ve speciální třídě pražské Mateřské školy Studánka. Školka od svého založení v roce 1993 integrovala děti s handicapy, přesto se před třemi lety rozhodla přidat navíc třídu pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Jak to v ní vypadá?
Děti jsou veselé, baví je pohyb i práce s nejrůznějšími didaktickými pomůckami. Úskalím jsou pouze momenty, kdy musejí čekat ve frontě, kdy se setkají těsně vedle sebe nebo jim prostěmozek dá signál, že chtějí jinam nebo vůbec něco jiného. Hoch se vzteká, že na trampolínu musí počkat a je až třetí. Asistent ho pevně drží za ruku a vysvětluje mu, že nemůže předbíhat. „V prvním pololetí to bylo horší, teď už bude jeho nelibost jen chvilková,“usměje se. A má pravdu.
V mžiku uteče ze třídy jiný kluk, protože čekání na skákání je opravdu otrava, i když už měl jít na řadu. Asistentka ho odchytí a speciální pedagožka dveře zamkne a klíč dá na bezpečné místo. Chlapec nyní musí čekat frontu znovu. Neustále někdo z dospělých přívětivým tónem vysvětluje, ale zároveň důsledně dítě vede k tomu, aby respektovalo daná pravidla. „To samé od září vysvětlujeme každý den třeba desetkrát,“usměje se učitelka.
Na správné cestě
Mnohé momenty jsou náročné. Zatímco u běžných dětí lze předvídat události nadcházejícího okamžiku, u dětí se speciálními vzdělávacími potřebami to nelze. Jeden z chlapců nemá náhle v ruce auto, protože mu ho druhý sebral při přelézání přes kolo. Okamžitě jdou do sebe a zřejmě by to skončilo kousnutím. Asistentka přiskočila přece jen rychle. Speciální pedagožka ukazuje druhému chlapci na jeho takzvané cestě, kterou ráno společně nakreslili, že odbočil. Ptá se ho, zda se chce vrátit na správnou cestu, která je zakreslená oranžovou barvou. Chlapec chce. „A co uděláš, aby ses mohl vrátit?“Klučina kníkne, že se kamarádovi omluví, a běží to udělat. Pak si sám může domalovat čárku, že je opět na správné cestě.
Když jsou děti z pohybových aktivit dostatečně unavené, jde se na individuální úkoly. Každý sedí u svého stolu v jiném koutu místnosti. Dva kluci mají místa naproti sobě a u nich sedí asistent. Intelektuálně jsou na tom děti dobře. Jsou to předškoláci, zvládají logické úlohy bravurně. „Dva chlapci mají těžší formu ADHD, jeden má Aspergerův syndrom a další těžší autismus,“říká ředitelka školky Magda Vlčková. „Ten s autismem půjde jako jediný do speciální školy. Ostatní zvládnou běžnou, pokud budou mít ve třídě asistenta pedagoga.“Malý autista nakonec dokončuje zadané úlohy jako první.
„V jedné z našich integračních tříd, kde jsou pohromadě zdravé i handicapované děti, máme holčičku s Downovým syndromem, která v prvním pololetí vypadala, že bude muset do třídy speciální, ale rodiče si to nepřáli, tak jsme zkusili integraci v běžné třídě. Má asistentku a tu bude potřebovat i ve škole. Vypadá to, že se od druhého pololetí s pravidly smířila a od ostatních dětí se hodně naučila,“popisuje ředitelka.
Před třemi lety se do Studánky přihlásilo více dětí vyžadujících integraci. „Z naší praxe víme, že lze rozumně integrovat do jedné třídy pouze dvě děti. Takže jsme na potřeby rodičů, kteří chtěli, aby jejich dítě se speciálními vzdělávacími potřebami chodilo do naší školky, zareagovali založením jedné speciální třídy. Jsou zde těžší případy pospolu, ale je tu pouze šest dětí a po celý den nejméně čtyři dospělí s příslušným vzděláním,“vysvětluje ředitelka.
Je čas jít na zahradu
Děti se po patnácti minutách přestávají soustředit. Dodělají úkol, srovnají a uklidí pomůcky a opět se vrhají k hračkám nebo na balanční a motorické nářadí. Balanční kruh je nejoblíbenější, ale musí ho držet dva dospělí. Další dva jsou stále ve střehu. Po dalších asi patnácti minutách jsou děti čím dál ukřičenější a nezkrotnější.
Venku na zahradě se třídy inkluzivně promíchají. Chlapec s autismem je nejvíce u holčičky s Downovým syndromem nebo se prochází sám. Děti s ADHD jsou jak hbité rybky. Každou chvíli dospělý toho svého hledá, i když se snažil jeho pohyb pečlivě monitorovat. Pokud někdo při pobytu venku nerespektuje pravidla, utíká za budovu nebo někomu něco udělá, sedí s dospělým na lavičce. Dítě na „trestné lavičce“zkouší všechny metody od pláče až po slibování, že už to neudělá. Přesto musí vydržet, dokud neuběhnou dvě až tři trestné minuty. Po chvilce to respektuje a na lavičce se přitulí k dospělému a zklidní se.
Rizoto na zemi
Děti jsou vyběhané, oběd by mohl probíhat v klidu, napadne každého z nás. Čtyři děti ze speciální třídy to zvládají. Jeden chlapec s ADHD ne. Ponouká děti k různým darebačinám s jídlem. Nakonec si musí sednout k jinému stolu, učitelka sedí u něho se svým jídlem. Než přinesou rizoto, je seznámen s tím, že opět odbočil z cesty. Učitelka černou barvou udělá šipku ven z oranžové. Tentokrát se Adam rozhodl, že se na správnou cestu nevrátí. Jen to zapomněl říci. Poté co mu přinesou rizoto a učitelkou je několikrát napomenut, aby neponoukal děti, které jedí v klidu, letí rizoto obloukem na zem. Klučina se směje a opět navádí děti, aby udělaly totéž.
„Naše děti nezlobí,“okomentuje celou situaci speciální pedagožka. „Ale povolit jim nesmíme, mají a budou mít úlevu v mnohém, ale pravidla s jídlem jsou zrovna ta, která se musí naučit.“Nakonec se chlapec zklidní a po obědě, než přijde jeho maminka, pracuje samostatně s hrou, kterou si vybral.
Podle ředitelky je dnešní integrační systém nastavený spíše na děti na vozíčku, na ty, které nevidí, neslyší. Dříve chybělo o spoustě handicapů povědomí, nepočítalo se tolik s poruchami, jako je ADHD nebo autismus. Ve školce se tohle ještě dá zvládnout, po nástupu dětí do školy se ale nůžky více rozevřou.
„Čím víc začaly školy a školky integrovat, tím větší zájem začal o integraci být. Dřív by takové děti automaticky končily ve speciální škole či školce, kdežto dnes to rodiče zkusí. Jakmile zjistí, že máme zkušenosti s autismem, dítě přivedou,“dělí se o svou zkušenost ředitelka. Jsou ale prý i rodiče, a je jich zatím dokonce většina, kteří naopak dávají přednost speciálnímu zařízení. Tam je veškerý personál proškolený, systém podpůrný a odborný nejen pro dítě, ale i pro rodiče. Mají tam speciální centrum, doporučí, kam dítě dát po školce, prostě se dostanou do podpůrné- ho systému. Někteří rodiče si s handicapem dítěte vědí rady, ale mnozí ne. Pro některé je to velká zátěž, překvapení a velmi těžká situace. Mnohdy rodič třeba potřebuje i víc podpory než dítě. Tuhle podporu ztratí, když ho dá do běžné školy, byť je tam speciální třída. Ředitelka Mateřské školy Studánka je proto zastánkyní dvojkolejnosti inkluze. Aby byly děti, které to zvládnou, inkluzivně zařazeny do běžných škol, ale aby byly nadále zachovány i speciální školy.
„Vyhlášku k inkluzi jsem studovala. Podle mého názoru nastavuje podmínky podstatně lépe než dosavadní integrační systém. Bude menší problém jít do poradny a nechat dítě vyšetřit, protože to nebude primárně postavené na diagnóze. Rodiče se často diagnózy báli, tak raději s dítětem nikam nešli,“přemýšlí nahlas ředitelka Magda Vlčková. Dnes už prý ví, že je velmi důležité promýšlet, které děti spojit do jedné třídy: „Například dvě děti s diagnózou ADHD je velmi obtížné spojit v jedné běžné třídě. Tyto děti se vzájemně strašně provokují.“
Domnívá se také, že je nutné dobře zkombinovat asistenta a učitele v dané třídě tak, aby mezi nimi nedocházelo k zbytečným třenicím a neshodám. Velice záleží také na výběru asistenta ke konkrétnímu dítěti. „Dělat asistenta a dělat ho dobře vyžaduje určité povahové rysy. Základní jeho vlastností by měla být schopnost spolupráce. Jednoznačně musí být týmový hráč. Za druhé je dobré, aby měl cit pro to konkrétní dítě. Ani pedagog, ani speciální pedagog si vždy nemusí všimnout denního rozpoložení dítěte, protože se soustředí na práci s celou skupinou,“vysvětluje Vlčková.
Někdy je prý momentální roztěkané rozpoložení dítěte vidět na první pohled, jindy ale dítě nedá nic najevo a je právě na asistentovi, aby s citem vyhodnotil jeho aktuální stav a situaci a podle toho ten den komunikoval, případně předvídal krizové situace a zasáhl v pravý okamžik. Dalším povahovým rysem nutným pro práci pedagogického asistenta je podle ředitelky Vlčkové pokora. „Letos se nám podařilo dosáhnout ve všech třídách harmonie mezi zaměstnanci i dětmi. Otázka je, jak dlouho se mi podaří dobré asistenty při tak nízkých platech udržet,“povzdychne si. „Jakmile budu chtít založit vlastní rodinu, budu muset dělat jinou práci,“potvrzuje její slova asistent.
Všichni dospělí ze speciální třídy si myslí, že děti se chovaly lépe než jiné dny. „Naše děti moc dobře vědí, jak se chovat před návštěvou,“se smíchem dodává speciální pedagožka.