Jak se má volit římský král
Karlovo ustavení volby panovníka Imperia Romana zůstalo v platnosti až do zániku říše roku 1806
Jednou z historických postav, na jejichž tradici Karel IV. cíleně navazoval a hlásil se k ní, byl francký král Karel Veliký (768/771 až 814). Muž, který obnovil římské císařství – což stvrdila korunovace a pomazání papežem Lvem III. 25. prosince 800 v Římě –, byl prvním ze západních císařů. Karel IV. pak byl prvním z českých králů, kteří se současně stali i římskými králi a posléze císaři.
Od 10. století byl císařský titul územně spjat nikoli se západní, ale s východní částí někdejší francké říše – klíčovou osobou byl východofrancký král Ota I. (936 až 973). Na přelomu 10. a 11. století, za vlády Konráda II., se oficiálním označením této oblasti stává Imperium Romanum. O století později, za Fridricha I. Barbarossy, se k názvu připojí ještě přívlastek sacrum, zdůrazňující sakrální povahu říše. K poslední úpravě jména dochází v pozdním středověku: od té doby až do roku 1806 bude známá jako Imperium Romanum Sacrum Nationis Germanicae (Svatá říše římská národa německého).
Zlatá bula Karla IV.: tradice a inovace volby římského krále
Vládce Imperia Romana byl nejprve zvolen římským králem. Aby se mohl stát císařem, musel být korunován, a to výhradně v Římě a výhradně papežem, případně jeho zástupcem. Tím pak získal duchovní mandát ke světskému panování nad velkou částí západního křesťanstva.
Na počátku existence říše si mohla podíl na volbě římského krále nárokovat všechna říšská knížata. Postupně se ale pravidla měnila, až se zhruba v polovině 13. století ustálil počet a skladba volitelů římského krále – kurfiřtů – na sedmi.
Deset let poté, co byl zvolen římským králem, a rok poté, co absolvoval svou první římskou jízdu (1354–1355), jejímž vyvrcholením byla římská korunovace (5. dubna 1355), se Karel k pravidlům volby vrátil a klíčovým dokumentem zvaným Zlatá bula Karla IV. pro říši je stvrdil a drobně doplnil. Tak to alespoň vypadalo na první pohled.
Dokument, který byl schválen na říšských sněmech 10. ledna 1356 v Norimberku (23 článků) a 25. prosince 1356 vMetách (7 článků), Karel opatřil zlatou pečetí – proto získal označení Zlatá bula. Na rozdíl od pokusu o prosazení českého zákoníku ( Maiestas Carolina) byla bula mistrovským dílem Karlovy diplomacie a v říši slavila úspěch. Stala se také jedním z klíčových právních pilířů římsko-německé říše až do jejího zániku v roce 1806.
V otázce volby římského krále propojovala tradici s inovací: z hlediska personálního složení kurfiřtského kolegia žádnou novinku nepředstavovala a byla jen stvrzením statusu quo trvajícího již zhruba století, zakotvovala ovšem řadu zdánlivě jen procedurálních, ale ve skutečnosti významných změn.
Stanovila zejména pořadí sedmi kurfiřtů. Připomeňme, že každý z nich tradičně zastával i jeden z vysokých říšských úřadů. Na první místo bula postavila ar- cibiskupa mohučského, říšského kancléře pro německou část říše. Právě jemu svěřila iniciativu ke svolání volby, která se měla nadále vždy konat ve Frankfurtu nad Mohanem. V pořadí druhý byl arcibiskup kolínský, říšský kancléř pro Itálii, třetí pak arcibiskup trevírský, říšský kancléř pro Burgundsko.
Zvláštní postavení českého krále i českého království
Čtvrtý v pořadí byl král český, nejvyšší číšník. Zatímco ještě v pozdním 13. století byl jeho hlas účelově zpochybňován, podle buly mu nyní připadlo výsadní postavení: ačkoli lichý počet kurfiřtů automaticky vylučoval rovnost hlasů, český král se v případě neshody mezi nimi měl ujmout role arbitra. A to proto, že byl jako jediný z kurfiřtského kolegia panovníkem korunovaným a pomazaným.
Pátým kurfiřtem v pořadí se stal falckrabě rýnský (nejvyšší stolník), šestým vévoda saský (nejvyšší maršálek) a konečně sedmým markrabě braniborský (nejvyšší komorník).
Podstatné bylo také umenšení papežské pravomoci v celém aktu – papež napříště neměl nárok na potvrzení volby (tzv. aprobaci), jeho role byla omezena na pouhé vyjádření formálního souhlasu. Bula současně potvrzovala nezávislé a svrchované postavení českého krále a českého království. To přestalo být říšským lénem (císař je nemohl nikomu udělit). Členství v kolegiu volitelů se stalo osobním privilegiem českého krále, jemuž římský král uděluje úřad číšnický, s jeho volbou však může vyjadřovat jen formální souhlas. Bula také výslovně vylučovala možnost odvolat se od českého zemského soudu k soudům říšským.