Pečeně i kaše v královské kuchyni
Kuchyně na hradě, kde zrovna pobýval panovník, měla stále napilno. Nebyl to totiž jen on, komu chystala pokrmy, každý den se připravovalo jídlo královské rodině a nasytit se museli sloužící, stráže i hosté. Z čeho se jídla připravovala, naznačují různé prameny. Např. ve zlomku nejstaršího urbáře pražského biskupství (1283–1284) se uvádějí základní obecně vybírané naturálie. Sledujeme odvody soli, vajec, sýrů, kuřat, hus, jehňat, vepřů i jalovic, ale též sklizené úrody na polích. Sortiment také dobře ukazuje, z čeho se obecně připravovala středověká strava. V okruhu panovnického dvora můžeme přidat ještě divočinu z oblíbené lovecké kratochvíle.
Úprava stravy odpovídala dobovým možnostem. Maso se peklo nebo rožnilo za použití dochucovadel jako soli, koření či bylinek. Již v 11. století se v pramenech zmiňuje kupř. kmín a kopr, k roku 1321 se uvádí pepř a šafrán. Šafrán však nesloužil jen coby koření, ale pokrmům také dodával barvu. Nejčastějším jídlem bývaly kaše, a to jak slané, tak sladké (sladilo se medem či ovocem), nebo placky a chleby. Podle listiny olomouckého biskupa Bruna (1258) víme, že se peklo několik druhů chleba, odlišovaných kvalitou mouky. Jednalo se buď o tzv. lepší (jemně mletou) pšeničnou mouku, nebo horší (hrubší), která semísila s žitnou. Pečení několika druhů chleba bývala běžná zvyklost a např. v 15. století uvádí učený Pavel Žídek až dvacet druhů chleba.
Recepty a oblíbené pokrmy
Pokud bychom chtěli ochutnat, co se podávalo na stůl panovníka, potřebovali by- Středověký jídelníček byl ve srovnání s dnešním jednodušší. chom recepty. V českých zemích ale nejstarší dochované kuchařské návody pocházejí až z přelomu 15. a 16. století. Starší kuchařské knihy mají ve Francii či německých zemích. V jedné z nich najdeme i následující recept: „Vezme se slepice a vaří se s celými listy šalvěje. K tomu se přidá špek nakrájený na velikost hrášku, ocet a trochu soli. Tomu se říká špeková slepice.“(přeložila autorka, pozn. red.)
Drobné zprávy o tom co jedli někteří naši panovníci, poodhalují jiné prameny. Kronikář Kosmas v 11. století zapsal, že oblíbeným jídlem knížete Oldřicha byly kančí ocásky. Olomoucký biskup Jan prý snídal kmín, cibuli a opečený chleba, a na Pražském hradě se běžně peklo sladké pečivo. Z papežské listiny z roku 1297 se dozvídáme, co jedl např. král Václav II. Kurie mu totiž z důvodu špatného zdraví dovolila jíst i v postním čase maso, vejce amléko. Kronikář Petr Žitavský zase napsal, že Rudolf I., manžel Elišky Rejčky, si nechával z Rakous vozit víno, obilí a olej. Dle Dalimilovy kroniky jedl však kašovitou stravu.
Konečně rady dvorního lékaře posledních Lucemburků, Albíka z Uničova, se týkaly také jídla. Nabádal se nepřejídat, neboť obžerství vede k usazování přebytečných látek v těle, špatnému trávení, zácpě a nemocem žaludku.
Obsah následujících pěti dílů:
27. 4. Židé v politice Karla IV. 28. 4. Ekonomika doby Karla IV. 29. 4. Čtyři koruny a pět korunovací 30. 4. Čtyři ženy Karla IV. 2. 5. Karel IV. a jeho děti