Soudní ping-pong o vypleněný sklad
Britský emigrant v letitém sporu se státem žádá odškodné za zmizelé zboží a zmařenou investici do výroby střešních nosičů
PRAHA Již pětkrát vynesl Obvodní soud pro Prahu 7 verdikt ve sporu podniku Sprint, vyrábějícího střešní nosiče na auta, a českého státu. A zřejmě bude muset dle zjištění LN v příběhu, v němž jde o odškodnění za údajně ukradené zboží v hodnotě 70 milionů, rozhodovat znovu. Tedy až poté, co se s případem emigranta Ivana Petera Busty a jeho podnikání v Česku už podruhé vyrovná Nejvyšší soud.
V kauze sahající až do 90. let jde ve zkratce o neshody dvou firem – Sprintu, jehož mateřská britská společnost Anglia Auto Accessories, patřící rodině Bustových, se státem válčí i v mezinárodní arbitráži, a dnes již zkrachovalého výrobního družstva invalidů Kyjovan.
Kyjovan měl dle žaloby svému obchodnímu partnerovi Sprint odvézt ze skladu zboží bezmála za sto milionů korun a policie nezasáhla včas. Když pak zboží konečně převzala a vrátila Sprintu, chyběly věci za 70 milionů. Stát tak podle žalobce nese odpovědnost za liknavost policie. A kromě 70 milionů jde ve vnitrostátním sporu o úroky, tudíž je celková částka více než dvojnásobná. V mezinárodní arbitráži kvůli zmařené investici pak jde minimálně o dalších 200 milionů, které britský investor žádá po státní kase.
Soudce se musí změnit
Žaloba k soudu dorazila už v roce 2001. Od roku 2008 ji už čtyřikrát na první instanci česká justi- ce zamítla. Třeba kvůli promlčení nebo kvůli tomu, že žalobce – tedy Sprint – nebyl oprávněn žalobu podat. Sprint si totiž pohledávku za státem předával s mateřskou firmou zrovna v době, kdy byla podána žaloba. Pražský městský soud verdikty rušil a vracel k novému projednání, a když jeden potvrdil, dospěla věc k Nejvyššímu soudu, který vše zase vrátil na začátek.
Před dvěma lety pak prvoinstanční soud prvně potvrdil nárok Sprintu na odškodné s tím, že se má zkusit se státem na výši dohodnout. Verdikt, že přece jen má firma na odškodnění ná- rok, ale ohrožoval postavení státu v mezinárodní arbitráži. A tak právníci Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových i tento mezitímní verdikt napadli znovu u Městského soudu v Praze.
Ten pak vloni podle verdiktu, který mají LN k dispozici, rozhodnutí nižší instance rozcupoval. Označil je za nepřezkoumatelné, vyčítá obvodnímu soudu také způsob, jakým prováděl dokazování, či způsob, jak se vypořádal s námitkami státu. „Verdikt se zrušuje a vrací k dalšímu řízení. Nařizuje se, aby věc projednal a rozhodl jiný soudce,“zní konečné rozhodnutí odvolacího soudu.
Soud v roli advokáta státu?
Než se však znovu svede právní bitva u prvoinstančního soudu, bude se věcí kvůli dovolání Sprintu zabývat opět Nejvyšší soud. „Městský soud se stylizoval do role advokáta státu, zcela bezdůvodně nám odňal zákonného soudce, který nás rozhodně nikterak nefavorizoval,“zlobí se brněnský advokát Jaroslav Brož, který Bustovy zastupuje. Podal proto dovolání, v němž požaduje nejen zrušení odvolacího rozsudku, ale také výměnu odvolacího senátu.
Zároveň zvažuje, že bude chtít krom již požadovaných náhrad škod za zmizelé zboží a zmařenou investici také odškodné za justiční průtahy. „Zatím je to ale předčasné, protože jak je vidět, ještě stále nelze při dosavadním rozhodování soudů určit časovou hranici, kdy dojde ke konečnému rozhodnutí,“sdělil LN Brož.
Historická kauza započala přitom už v roce 1990, kdy firma Anglia Auto Accessories emigranta Ivana Petera Busty a jeho syna Jamese uzavřela smlouvu o společném podniku s názvem Sprint s výrobním družstvem invalidů Kyjovan. Ten se vrhl na výrobu zmíněných střešních nosičů. Pak se oba partneři nepohodli a skončili pro porušení smluv před Rozhodčím soudem Hospodářské komory, která nařídila Kyjovanu zaplatit pokutu 8,5 milionu korun. Česká justice ji ale nebyla pro Bustovy schopna vymoci. To je jeden z bodů, kvůli kterému pohnala Anglia český stát před stockholmskou arbitráž.
Obě firmy však i přes neshody ve spolupráci pokračovaly. Jejich spory eskalovaly v roce 2000, kdy Kyjovan odvezl ze skladů Sprintu zboží, které podle dokumentace mělo hodnotu bezmála sto milionů korun. Policie přes výzvy Ivana P. Busty nezasáhla. Zabavila je až o několik dní později, a když zboží více než rok poté Sprintu vrátila, chyběly podle dokumentace výrobky za 70 milionů.
Stát se brání mimo jiné tím, že z nepřesné protokolace nelze dovozovat odpovědnost policie. To je ta část příběhu, kterou už patnáct let řeší česká justice – a je také druhým bodem arbitrážního sporu. Tím, že stát dosáhl aktuálně platného verdiktu, své postavení před arbitry posílil.