Syla bezsylych

Knižní Arsenál v Kyjevě se stává legendou. Když člověk vidí desítky metrů dlouhé fronty před vchodem, tisíce návštěvníků uvnitř, práci desítek ukrajinských nakladatelství, expozice cizích zemí a doprovodné programy, musí si položit otázku. Jak je možné, že v této těžce zkoušené zemi s válečnými územími na separatistickém východě, s okupovaným a anektovaným Krymem, s propastnými rozdíly mezi majetky oligarchů a bídou obyčejných lidí, je takový hlad po kultuře?

Jedním z motivů může být trvalá potřeba sebedefinice národa. Ostatně pár metrů od zrekonstruovaného carského arzenálu zbraní je památník hladomoru, oné Stalinem a bolševiky rozpoutané genocidy ukrajinského národa. Přesto je zde přítomno i cosi jiného. To člověk pozná i na tom, jak rádi se tam mezi kulturymilovnými lidmi producírují ukrajinští politici v čele s prezidentem. Být viděn na Arsenálu se počítá.

Česká republika, která vnesla do letošního kulturního života Ukrajiny téma 80. výročí narození Václava Havla a projekt Rok Havla, přivedla na Arsenál Michaela Žantovského a Jáchyma Topola. První přečetl ukázky ze své havlovské biografie, Jáchymovi vyšel v ukrajinštině překlad románu Chladnou zemí. A současně mimořádně agilní České centrum, vedené Lucií Řehoříkovou, vyrukovalo se skvělým kalibrem. Na pultech se objevila Havlova legendární politická esej Moc bezmocných. Symbolicky je k dostání za 77 hřiven. Stejně jako Topola ji přeložila mladá bohemistka Teťana Okopná. „Začala jsem překládat Havla v roce 2011, poprosil mě o to můj známý novinář po Havlově smrti. A nejdřív jsem tomu textu vůbec nerozuměla, bylo to nepochopitelné a vůbec neaktuální. Za několik let přišel Majdan a v metru se lidé z Majdanu poznávali po smradlavém prokouřeném oblečení, jak se stále hřáli u těch ohňů. Ta jiná, slušná část společnosti se tvářila tak, jako by je neviděla, jako by tito lidé neexistovali. Tehdy na Majdanu jsem nepodlehla zklamání a rozpakům jen proto, že už jsem věděla, že pravda zvítězí. A věřím dodnes.“