Cervantes s rukou v nebi: 400 let
Shakespeare a Cervantes. Z této dvojice, kterou spojuje rok – a dle legendy i den – úmrtí, je slavnější Angličan. Má to své důvody v žánru, jazyce, v šíři záběru, v reprodukovatelnosti. Byl ostatně úspěšnější a také mnohem bohatší už za života. Ale kdo byl větší a geniálnější, o tom rozhodnuto nikdy nebude.
Po světě je mnoho Cervantesových soch a je též mnoho zobrazení jeho dona Quijota, obvykle se Sanchem Panzou po boku. Jedna socha stojí na hradbách pevnosti v řeckém městě Nafpaktos v Korintském zálivu. V jeho vodách se 7. října 1571 odehrála bitva, která měla zásadní vliv na další vývoj Evropy, neboť se v ní podařilo spojenému válečnému loďstvu především Španělů a Benátčanů porazit mohutnou armádu tureckého sultána. Ten už se viděl v jižní Itálii a na Sicílii. Byla to první námořní bitva, v níž rozhodovaly palné zbraně – a ty měli Evropané lepší: mohli svými děly mířit.
U Lepanta, jak se té bitvě říká v evropské tradici, se vyznamenal dobrovolník, který tři roky předtím opustil jako jednadvacetiletý Španělsko a nechal se najmout do vojenských služeb svého krále Filipa II. v Neapoli. U Lepanta se Cervantes dle svědectví udatně bil, dvakrát byl zasažen střelami z arkebuzy do břicha, jedna střela mu ochromila ruku, naštěstí levou.
Na tu zchromlou ruku byl pak celý život hrdý, stejně jako na čestnou přezdívku „el manco de Lepanto“, jednoruký od Lepanta. V předmluvě k druhému dílu Dona Quijota s ní znovu významně „potřásl“a připomněl, že kdyby byla příležitost, šel by do bitvy znova a opět by nabídl svůj život. Na ten už mu v říjnu 1615, kdy dílo dokončil, zbýval jen půlrok.
I ten byl poznamenán typickou smůlou či příznačnou tragikomikou, jako celý jeho život. Těsně před dokončením druhého dílu vyšel „pseudo Quijote“od autora, který se chtěl přiživit na slušném úspěchu jeho prvního dílu. Ten vyšel v roce 1605 a záhy se stal „bestsellerem“– z čehož ovšem autor moc neměl, neboť práva patřila nakladateli. Během psaní druhého dílu se dozvěděl, že ho na „knižním trhu“mezitím kdosi předběhl. Jako by se mu vymstilo to, co sám provozoval. On přece svým Quijotem parodoval a de facto také parazitoval (nekonečně vtipněji a talentovaněji) na cizích dílech, na rytířských románech. Nyní kdosi provedl to samé na jeho vlastním díle. Jeho úspěch byl tím sice potvrzen, ale zároveň mu jaksi ukraden.
Vlastně to bylo pro Cervantese typické. Komično se vždy proplétalo s ideálem, smůla patřila k jeho životu, který měl své vrcholy i trapné pády – Dona Quijota prý začal psát ve vězení pro dlužníky, kam se dostal jako neúspěšný, možná i trochu švindlující výběrčí daní: aniž bych ty dva chtěl srovnávat, ve vězení, kam se dostal pro podvody, si prý svého vznešeného rudocha vysnil i jistý Karel May...
Obdaření nebes
Ona lepantská socha je působivá, ale trochu klame. Je na ní postarší vyzáblý muž, jehož pravice ve vznešeném gestu směřuje vzhůru, zatímco levice – jak už víme, zchromlá – se dotýká kordu. Je to spíš don Quijote než Miguel de Cervantes Saavedra. Nebo syntéza obou, autor ztotožněný s ideou postavy.
Cervantes byl u Lepanta mno- hem mladší, bylo mu čtyřiadvacet a měl před sebou ještě roky dobrodružného života, především pět těžkých let v alžírském zajetí, během něhož se opět ukázal jako statečný muž: několikrát se pokusil o útěk, čímž se vystavil ohrožení života. O něčem rovněž vypovídá, že ho muslimští únosci považovali za významného a bohatého člověka, takže chtěli mnohem větší sumu za jeho vykoupení, než by asi odpovídalo jeho skutečnému postavení.
U Lepanta bojoval za krále, za Španělsko, za Boha... a samozřejmě za sebe, za svou čest. Nejspíš ještě nepomýšlel na literární dráhu, i když prameny prozrazují, že se za studií zajímal o divadlo, o něž se neúspěšně bude pokoušet do konce života. Nešly mu ale dialogy, nedařilo se mu vybudovat dramatické situace, selhávaly zápletky. Psal dramata, jako by psal prózu, což je spolehlivý způsob, jak drama zabít.
Podobně byl jako literát posedlý poezií a touhou být uznán jako básník. Nejvíce ceněným žánrem jeho doby byl – a ještě dlouho zůstane – veršovaný, citově exaltovaný pastorální epos. Napsal pastýřský román La Galatea, kterým Don Quijote, nebo jeho autor? měl dokázat, že je schopen sestavit vážný a dojímající literární text nejvybranějších mravů a způsobů. Jenomže jeho básnická inspirace byla slabá a mdlá, schopná jen reprodukovat užívaná klišé a stereotypy. Když naplňoval zadání a vzor, byl průměrný a nevýrazný. Jak se sám vyjádřil, básnickým nadáním ho nebesa neobdařila.
Naštěstí ho nebesa obdařila něčím jiným a pro budoucí čtenáře důležitějším: jedinečným nadáním velkého vyprávění, které je v geniální jednotě s ním provázeno ironií a parodií. Cervantes byl jedinečný ve své protikladnosti. Toužil po výškách, a viděl do hloubky ubohosti, obdivoval pa- tos, a byl si vědom jeho směšnosti. Měl jedinečný humor a cit pro komiku a přitom cítil lidský život jako tragický. Věřil hluboce v Boha a jeho stálou přítomnost, ale jeho don Quijote je ten nejopuštěnější člověk na světě. Miloval rytířské romány – kdyby ne, tak by je nemohl tak důkladně znát – a přitom si z nich dělal legraci a ve své knize je zesměšnil tak, že je učinil, aniž by je musel někdo číst – nesmrtelnými. Stačí, když se bude věčně (tedy „věčně“asi ne, ale pokud bude tahle kultura existovat) číst jeho Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha...
Moderní i postmoderní
Jak píše Václav Černý, Cervantes „nevylil s vaničkou dítě“a zesměšněním bláznivého rytíře a žánru rytířských románů nezesměšnil ideu rytířskosti. Jeho vidění směšnosti a schopnost parodie, pro které geniálně našel materiál právě v rytířských románech, jež přitom měly v jeho době už svůj zenit za sebou, se skvěle sešly s jeho „španělsky“vyhroceným idealismem, který vše – především pak čest, službu, ideál – žene do maxima, do krajnosti, do důsledků. A právě když je v zenitu, ztroskotá a padá do jámy směšnosti a deziluze.
Z této třaskavé a jedinečně plodné směsi, syntézy komična a heroična, vznešenosti a grotesknosti, touhy po ideálu a vědomí marnosti, směsi šlechetnosti a jejího opaku, přízemnosti, pragmatismu, ba nízkosti se zrodila ta zázračná postava dona Quijota a jeho realistického zbrojnoše Sancha Panzy. V kánonu literárních hrdinů Západu se jim vyrovná jen několik postav Shakespearových, don Juan a pak už jen Goethův Faust.
Je to dvojice už dávno jakoby zevšednělá a každý zhruba ví, oč s nimi půjde a co konají; každý má pocit, že ho ti dva nemohou ničím překvapit. Ve skutečnosti jsou stálým překvapením a dobro- družstvím. Po staletí se don Quijote interpretoval: klasicky, romanticky, realisticky, freudisticky, jako popis duševní nemoci (v tom by nejspíš autor souhlasil), teologicky, existencionalisticky, postmoderně: ano, Don Quijote je opravdu první román moderní a zároveň postmoderní. Moderní svým zobrazením člověka a jeho údělu a postmoderní způsobem vyprávění, jeho otevřeností, kontextuálností, autorskou hravostí, tím, že je v něm možné pořád něco objevovat, interpretovat, nalézat, bavit se tím a žasnout.
Čím vším jen ten pošetilý hidalgo, který se jednoho dne probudí ve svém bídném stavení a s jistotou ví, že musí vykonat slavné skutky, byl? Moudrý blázen a potulný rytíř smutné postavy, který některým interpretům (filozof Miguel de Unamuno) připomínal Krista, neboť se podobně jako on vydal hlásat pravdu a lásku všemu navzdory. A Sancho Panza jako předobraz Švejka, který ovšem na rozdíl od něj svému pánovi slouží nakonec oddaně a s věrností, byť mu vůbec nerozumí.
Don Quijote byl vykládán jako postava sisyfovského typu, jako ztělesnění osobního heroismu a individualismu, za jakého ho chtěl mít Václav Černý, který román přeložil ve svých pouhých jednatřiceti letech (vyšel 1947). Bylo jasné, že to není jen tak nějaké zadání, ale životní gesto a úkol a ztotožnění. Celkem těch překladů do češtiny bylo deset, naposledy se ho ujal před deseti lety Josef Forbelský. První exempláře dona Quijota se přitom ve šlechtických knihovnách objevily v Čechách už před Bílou horou...
Každá je Dulcinea
Dovolím si tu napsat, že jsem Dona Quijota četl třikrát, de facto čtyřikrát, počítám-li v dětství převyprávění Jaromíra Johna. Vždy v jiném věku a v jiné situaci. Všem těm, kdo to dosud odkládali, neboť měli třeba pocit, že jde o knihu přece jen odtažitou, zdlouhavou nebo že ji vlastně znají, doporučuju, nechť to zkusí. Stačí chvíle pozornosti a trpělivosti a člověk se začte a už za chvíli překoná tu jakoby dávnou clonu věků a jisté odtažitosti a rozvláčnosti. Postavy začnou žít, krev se do nich vleje a vy se budete těšit z tepu jejich srdce. Už po několika hodinách čtení člověk začne pociťovat něco, co ze současné literatury téměř vymizelo: slast z velkého vyprávění, rozkoš z nekonečného toku příběhů a událostí, léček, situací, anekdot, epizod, podivností, fantazií, toho stálého toku invence, která se přitom nerozlévá do stran, do močálu užvaněnosti a nekonkrétnosti, ale teče rychlým proudem korytem světa.
Třeba jako ta epizoda z druhého dílu, když don Quijote naléhá na Sancha Panzu, aby ho konečně zavedl do Tobosy, kde bydlí v paláci jeho vyvolená Dulcinea. A Sancho ví, že žádná Dulcinea neexistuje, že je to jen výplod choré mysli, jenže nechce pána zklamat, a tak ho napadne, že se začne dvořit třem selkám, které se právě vracejí z pole, a o té nejošklivější počne tvrdit, že je to přece ona, Dulcinea z Tobosy. A don Quijote nejspíš dobře ví, že tahle hrubá děvečka není tou paní, kvůli níž to všechno podniká, ale stejně poklekne a skládá jí hold. A ty ženy se domnívají, že si z nich ti dva otrapové dělají blázny, ale my víme, že oni to myslí smrtelně vážně a nic jim nemůže zabránit v jejich přesvědčení a odhodlání.
A je to scéna tak komická a dojemná zároveň, že bude čtenáře oslovovat stále znovu a znovu, bude se nad ní smát a zároveň mu bude teskno a krásně. A ani nebude muset umět jasně říct proč. Co už je jiné, ta velká literatura, nesmrtelné umění? Snad kvůli té ruce, jež se zdvihá v gestu k nebi.
Komično se vždy proplétalo s ideálem, smůla patřila k jeho životu, který měl své vrcholy i trapné pády – Dona Quijota prý začal psát ve vězení pro dlužníky, kam se dostal jako švindlující výběrčí daní