Muka žárlivosti v nahrávacím studiu

Lev Nikolajevič Tolstoj podává ke své povídce Kreutzerova sonáta (1890) vysvětlení typu „co tím chtěl básník říci“. V doslovu se ohání především nabádáním k pohlavní zdrženlivosti (neboť k pádu hlavního hrdiny Pozdnyševa přispělo „předmanželské smilstvo“). Text, kterým probublává potlačovaná a ničivá vášeň, vypovídá ovšem leccos o letoře spisovatele samotného. S pozoruhodnou jevištní verzí literární sondy do hlubin chorobné žárlivosti zavítal před pár dny do Dejvického divadla soubor činohry z Českých Budějovic.

V Jihočeském divadle poprvé hostoval talentovaný slovenský re- žisér Lukáš Brutovský (zdařilá byla kupříkladu jeho Maryša v brněnském HaDivadle), prózu pro jeviště upravil a komplikovanou postavu žárlivce rozdělil mezi tři herce (Tomáš Drápela, Pavel Oubram, Michael Vykus). Oběť jeho chorobných představ čili manželku ztvárnila Tereza Vítů. Jelikož důležitou položkou zápletky je hudba – paní Pozdnyševová hraje solidně na klavír a s podezíraným houslistou Truchačevským prezentují na domácím dýchánku Beethovenovu Kreutzerovu sonátu, ztotožnil režisér jednací prostor s nahrávacím studiem. Zde herci občas hovoří do připravených mikrofonů a jsou obklopeni destruovanými hudebními nástroji (rozebraný klavír, troje housle beze strun i kobylky). Interpretač- ní kabinka za sklem, nad níž svítí červené světlo, označující „akci“, se stává místem, v němž si paní Pozdnyševová občas rusky zazpívá a kde se odehraje i několik sexuálních výjevů jak zmužovamládí (o němž v úvodu vypráví), tak z pozdějšího manželského soužití. My jako publikum vidíme za sklem jen tváře při orgiastických vyvrcholeních i po nich.

Sex za sklem jako štafeta

Neuspokojivé manželství a probuzená žárlivost (přičemž Pozdnyšev seznámení své ženy s významným houslistou sebedestruktivně inicioval) jsou inscenací nazírány ve značně komické rovině, černý humor, dávkovaný ve svěžím temporytmu, vede dějovou linku spolehlivě k finální katastrofě. Tři mužští protagonisté jsou typově značně odlišní: milovnicky nasládlý Vykus, neohrabaně akurátní Oubram, rustikálně potměšilý Drápela. Trio se vyznačuje příkladnou souhrou, mnohé repliky jsou předneseny v přesném, nerozplizlém unisonu, nejzajímavější možné interpretace Pozdnyševových psychických muk se však objevují především při „dělení“partu.

Tak například jeden po druhém odcházejí za sklo k pokračování v pohlavním aktu a při střídání se dotykem dlaněmi štafetově povzbuzují, zatímco při pokusu o sebevraždu, kterou si zdánlivě (?) klamaný manžel rozmyslí, přikládají první dva střelnou zbraň ke spánku a do úst, třetí však posléze s překvapivou dynamikou zamíří na oba zbývající. Tereza Vítů ztvárňuje muzikální paničku jako zprvu velkou suverénku, později nechápající, co se to vlastně s mužem děje. Jednou dokonce referuje o tom, jak žila v domácnosti, zatímco on byl na venkově, s intonacemi sportovní reportérky. Podobných interpretačních lahůdek je v inscenaci celá řada. Budějovičtí předvedli zdárně očistnou koupel od celé řady předsudků, spojených s partnerským soužitím, a to pomocí razantní a zároveň provzdušněné černé tragikomedie.

L. N. Tolstoj: Kreutzerova sonáta

Autor je divadelní kritik