Půlnoční království

Miloš Zeman vede Hrad zpátky do minulosti

Prezidentův mluvčí předvedl jednu z mála povedených PR akcí – přidal se k protestujícím, kteří se na Pražském hradě srocovali a bez požehnání orgánů zpívali hymnu. Bez jakékoli ironie: panu mluvčímu velká gratulace. Přesto je příběh zakázané hymny na Hradě varovnější, než na první pohled vypadá.

Malé opáčko: zdejší skauti chtěli v neděli, po skončení mše v katedrále, zazpívat na nádvoří hymnu – tak jak to dělají na svatého Jiří každý rok. Policie jim to „z bezpečnostních důvodů“zatrhla, a je teď jedno, zda budeme věřit uniformě, která se odvolávala na zpřísnění bezpečnostních opatření po vyvěšení červených trenek, nebo panu Ovčáčkovi, jenž proměnu Hradu v pevnost svádí na teror v Paříži. Obojí je v kontextu zpěvu hymny nonsens, což uznal i hradní mluvčí a okamžitě se omluvil. Potíž je jinde: v tom, jak si policie vykládá naše základní svobody, jak je zcela svévolně omezuje a nikoli naposled i v tom, jak Miloš Zeman a jeho věrní vytvářejí z Hradu nedostupnou pevnost. Je to pravý opak činů jeho předchůdců, kteří Hrad otevírali národu. Hrad nejenže dělá z účastníků mše nedovolené shromáždění, ale on i uzavřel část zahrad, aby jeho výsosti náhodou někdo nemohl hvízdat pod okny.

Fyzická uzávěra je pak jen metaforou uzavření vnitřního: kdo vlastně Hradu vládne? Kdo je vlastně pan poradce Nejedlý, odkud se vzal, co vystudoval, co v Rusku dělal? Jak dlouho ještě bude kancléřem pan Vratislav „nemám bezpečnostní prověrku“Mynář? Komu a proč udělil prezident milost? Nevíme a netušíme. Obraz izolovaného monarchy obklopeného hradbou divných rádců vystihuje slavné Půlnoční království vlastně více než pouhý zákaz zpěvu. Petr Kamberský