Nebát se vzlétnout
Francouzské drama se surrealistickým dotekem nahlíží téma odcizení a samoty z nečekané perspektivy
tvrtý film francouzské režisérky a scenáristky Pascale Ferranové ( Lady Chatterleyová) byl na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes uveden o rok dříve než Humr Yorgose Lanthimose. Ústředním tématem, strukturou vyprávění i některými dějovými motivy jde nicméně o pozoruhodně spřízněné tituly, které by mohly být promítány bok po boku. Oba se snaží diagnostikovat současnou společnost, kombinují magické s realistickým a jsou tvořeny dvěma odlišnými částmi. První polovina Ptáků a lidí patří americkému inženýrovi Garymu (Josh Charles), druhá mladé francouzské pokojské Audrey (Anais Demoustierová).
Příběhům obou uvedených hrdinů předchází několikaminutový prolog, během něhož sledujeme ruch na pařížském letišti Charlese de Gaulla. Mnozí lidé mají sluchátka na uších, někteří upřeně hledí na displeje svých elektronických zařízení, jiní si se stejným zaujetím čtou noviny. Všichni jsou uzavřeni ve svých privátních světech a ten okolní nevnímají. Slyšíme útržky jejich myšlenek, z nichž je zřejmé, že nepřemítají o nesplněných snech, neskládají básně a neuvažují, jak udělat radost druhým. Řeší ryze praktické záležitosti. Až jednu dívku ze všednosti vy- trhne vrabec za oknem. Poznáváme Audrey, první ze dvou postav, které by se rády odpoutaly od země.
Život v kritickém bodě
Audrey uklízí pokoje ve stejném letištním hotelu, v němž během své služební cesty nachází útočiště Gary. Ten byměl z Paříže pokračovat do Dubaje a tam pro firmu dojednat milionovou zakázku. Jeho život se ale octl v kritické fázi. Nenachází v něm naplnění a nedokáže pokračovat v zajetých kolejích. Vzlétnutí letadla, v němž měl sedět, sleduje z okna hotelu. Sám však vzlét- nout nedokáže ani poté, co se zbaví přítěže v podobě stresující práce a neuspokojivého vztahu. O rozvodu svou manželku (Radha Mitchellová) zpravuje během dlouhého, pro oba partnery i diváka emocionálně vysilujícího rozhovoru přes Skype. Jeden druhému hledí do tváře, a přitom je dělí oceán. Díky technologiím se mohou rozejít, aniž by se skutečně setkali. Jednotlivé fáze Garyho zpřetrhání veškerých vazeb jsou zachyceny zvnějšku, v dlouhých a odtažitých záběrech. V průniku do jeho nitra nepomáhá ani vševědoucí vypravěč (Mathieu Amalric), jehož ne- nadálý vstup do světa filmu nás připravuje na radikálnější změnu perspektivy ve druhé polovině. Třebaže nemáme možnost muže lépe poznat, film je vystavěn tak, abychom zažívali podobné pocity jako on – odtažitost, chlad, opětovné procitnutí.
Nový pohled
Gary režisérce slouží jako modelový člověk globalizovaného věku, který pracuje pro nadnárodní firmu, cestuje z kontinentu na kontinent a většinu času tráví v odosobněném prostoru letišť a hotelů. Audrey je pro ni naopak múzou ve světě, který se brzy obejde bez inspirace. Čím méně budete předem vědět o podobě dívčina úniku z ubíjející životní rutiny, tím spíše v kině zažijete stejně povznášející pocit jako ona.
Výprava Audrey za hranice fádního je příznačně iniciována výpadkem proudu, tedy situací, kdy nám nezbývá než skutečnost zakoušet bezprostředně, nikoli skrze monitory počítačů. Aniž by zvěstoval digitální apokalypsu, naznačuje film, že moderní technologie přispívají k mezilidskému odcizení i ztrátě kontaktu s realitou. Předzvěstí budoucnosti, v níž se kreativita stane zbytečným luxusem, je piano v hotelové restauraci. Hru na něj simuluje počítač.
Stejný pocit nahraditelnosti vysvětluje i Garyho rozhodnutí pře- nechat své místo ve firmě někomu jinému.
Umění na druhé straně představuje prostředek k propojení obyčejného s nadpřirozeným. Skici mladého japonského kreslíře Audrey i po skončení jejího neobvyklého dobrodružství připomínají, že svět nabízí mnohem více rozmanitosti než strohé hotelové chodby. Stačí se na něj podívat z nového úhlu.
Ptáci a lidé jsou unikátní tím, že schopnost nahlédnout nově to, co se nám jeví známé, předvídatelné a nezajímavé, nevyjadřují pouze svým příběhem, ale i neotřelou vyprávěcí strukturou. Začínají jako seriózní psychologické drama, aby se změnili v hravou alegorii. Stačí nelpět na konvencích a nebát se změny. Svou ochotou měnit zaběhnutá pravidla tento podmanivě „jiný“snímek nabízí přesně to, co dnes mnozí marně hledáme – inspiraci a osvobození.
Ptáci a lidé
Autor je filmový publicista