Zemětřesení s odkladem

Rakouské prezidentské volby mohou odstartovat dalekosáhlé změny na politické scéně

Zřejmě by se musel stát velký zázrak, aby se příštím rakouským prezidentem stal někdo jiný než kandidát populistické strany Svobodných (FPÖ) Norbert Hofer. V jeho prospěch hovoří matematika. Náskok nad kandidátem Zelených Alexandrem Van der Bellenem, který skončil druhý, činí necelých 14 procent. To je dostatečný polštář, který by mu měl stačit k vítězství.

Navíc je prokázáno, že v rakouské společnosti existuje dlouhodobě pravicová většina. Z jejího pohledu nemohlo první kolo dopadnout lépe, neboť v něm uspěli vyhranění kandidáti, kteří voličům za necelý měsíc dovolí rozhodnutí ve stylu „buď, anebo“.

Pohled do historie

Hoferovi nahrává i volební statistika. Pouze jednou totiž při volbě rakouského prezidenta došlo k situaci, že kandidát, který skončil v prvním kole jako druhý, nakonec vyhrál. Stalo se tak v roce 1992, kdy se takovýto obrat podařil kandidátovi lidovců Thomasi Klestilovi.

Aby ho napodobil i Van der Bellen, musel by zvládnout obrovskou mobilizaci voličů. A to těch, jejichž kandidáti v prvním kole neuspěli a kteří nyní mají obavy, co všechno by se v Rakousku změnilo, pokud by se stal novým prezidentem kandidát Svobodných Hofer.

Jestli ale chce mít aspoň teoretickou šanci, musí se tým kandidáta Zelených vyvarovat všeho, co by mohlo v týdnech před druhým kolem vyvolat celospolečenskou hysterii. Veřejné svíčkové pochody „obránců demokracie“či demonstrace „proti pravicovému nebezpečí“by totiž byly přesně vodou na mlýn protistraně.

I tady se nabízí zajímavý pohled do historie. Bylo to shodou okolností začátkem května před třiceti lety, kdy se v roce 1986 utkali v tehdejších prezidentských volbách socialista Kurt Steyrer a lidovec Kurt Waldheim.

Posledně jmenovaný, který měl v té době za sebou kariéru úspěšného diplomata a byl i generálním tajemníkem OSN, vyhrál první kolo. Už v té době se ale objevily informace, že Waldheim se během druhé světové války jako důstojník německého wehrmachtu podílel na válečných zločinech na Balkáně. Následná polarizující kampaň, plná antisemitských narážek, která se v Rakousku odehrávala, nakonec pomohlaWaldheimovi k přesvědčivému vítězství. Mnoho Rakušanů ho volilo z trucu a i přesto, že věděli, že jejich zemi hrozí s tímto prezidentem mezinárodní izolace.

Atmosféra před letošním druhým kolem rakouských prezidentských voleb zdaleka tak vyhrocená není, přesto může Hofer počítat s tím, že i jemu v rámci „aktu národní solidarity“přistane nějaký ten hlas navíc.

Hofer v křesle prezidenta

Dnes se již ale v Rakousku objevují úvahy, co by nastalo, pokud by se Norbert Hofer skutečně stal příštím prezidentem.

První test by nastal bezprostředně po jeho zvolení. V minulosti totiž bylo zvykem, že úřadující spolkový kancléř se dostavil do Hofburgu za novou hlavou státu a formálně jí nabídl rezignaci. A stejně tak bylo zvykem, že nový prezident nabízenou demisi nepřijal. Norbert Hofer už ale naznačil, že by postupoval jinak. „Nedokážu si představit, že bychom v Rakousku nemohli mít lepšího kancléře, než je Werner Faymann,“řekl hned v neděli, poté, co bylo jasné, že první kolo vyhrál. Pokud to úřadující šéf rakouské vlády nepovažuje za nepřímou výzvu, už aby si začal balit kufry, jasněji se už asi nedá vyjádřit, že potenciální prezident nemá ve svého kancléře přílišnou důvěru.

A i dalšími výroky dal Hofer najevo, že by se zachoval jinak než jeho předchůdci. Prý by například chtěl strany současné vládní koalice – sociální demokraty a lidovce – přimět k tomu, aby obměnily svůj vládní tým. Pokud by neuposlechly, mohl by je odvolat.

Současná rakouská ústava mu to dovoluje, což souvisí s tím, že se jedná de facto o relikt meziválečného období. Atmosféra roku 1929, kdy byla ústava přijímána, totiž přála „silným vůdcům“, kteří, jak se pravilo v dobovém tisku, „měli být protiváhou rozhádaným parlamentům a neschopným vládám“.

I z toho důvodu označovali experti na ústavní právo již v minulosti úřad rakouského prezidenta jako „spícího obra“, který disponuje relativně velkými pravomocemi vůči vládě a parlamentu. Zatím je ale žádný z dosavadních prezidentů naplno nevyužil. A právě politik strany Svobodných Norbert Hofer by mohl být první hlavou státu, která obra probudí.

Vše ostatní bude věcí další taktiky. S tím souvisí hlavně otázka, jak dlouho by trvalo, než by prezident Hofer jmenoval svého stranického šéfa Heinze-Christiana Stracheho novým spolkovým kancléřem. Udělal by to hned po svém zvolení? Anebo by nechal strany současné koalice ještě chvíli povařit ve vlastní šťávě, až do okamžiku, kdy se jejich koalice kvůli narůstajícím rozporům sama rozpadne?

Jediným možným řešením by pak byly předčasné volby, které mají již dnes jasného favorita: Hoferovu stranu. Politické zemětřesení, které vyvolaly nedělní prezidentské volby, by tak bylo dokonáno – i když s menším odkladem.