Scio me nihil scire
Vím, že nic nevím. Slova připisovaná Sokratovi by se měla tesat nad vstupní dveře všech univerzit a speciálně všichni ekonomové by si je pak měli nechat povinně vytetovat se získáním diplomu. V nic z toho nedoufám, vím, že skromnost, včetně té intelektuální, je v našich dobách považována za slabost.
Naivně jsem si ale myslel, že v jedné oblasti se to změní. Když v roce 2008 naplno propukla finanční krize, ukázalo se ve vší nahotě, jak málo toho ekonomové vědí. Naprostá většina z nich (včetně mnoha nobelistů) nedokázala její příchod vycítit, ačkoli nešlo o žádnou nepředvídatelnou událost. Tato krize hodně dlouho bušila a kopala do dveří, než je vyrazila.
Věřil jsem tehdy, že z televizních obrazovek a stránek novin konečně zmizí experti, kteří s vážnou tváří vypráví příběhy o tom, kolik bude stát za pět let barel ropy a jak se bude vyvíjet kurz dolaru k euru. Mýlil jsem se.
Profesor psychologie na Pensylvánské univerzitě Philip Tetlock zkoumal předpovědi takřka tří stovek takových expertů v dvacet let trvající studii, jejíž výsledky publikoval v roce 2005. Zmínění odborníci měli u každé předpovědi hodnotit pravděpodobnost tří alternativ: zachování statusu quo, vývoj směrem k ekonomickému růstu, respektive poklesu. Výsledek byl tristní. Experti podali horší výkon, než kdy- by všem alternativám přidělili stejnou pravděpodobnost. Tetlock zároveň zjistil, že čím věhlasnější prognostik je, tím sebejistější a okázalejší předpověď produkuje (nikoli ale přesnější). Příznačné rovněž bylo, že odborníci zarytě odmítali přiznat chybu, a když už k tomu byli donuceni, měli okamžitě řadu výmluv, proč jim jejich prognózy nevyšly. Mýlili se prý pouze v načasování, případně kvůli tomu, že do vývoje zasáhla nepředvídatelná událost.
Podobných výsledků dosáhli i polští psychologové Tadeusz Tyszka a Piotr Zielonka, když ve své práci porovnali analýzy burzovních analytiků s předpověďmi meteorologů. Ukázalo se, že analytici sice předpovídají budoucnost znatelně hůře než meteorologové, ve vlastní schopnosti mají zato mnohem větší důvěru.
Neschopnost pochybovat o limitech svého vědění může v případě ekonomů vést k finančním ztrátám. To se koneckonců dá přežít. Horší je, že podobně se mýlí i lékaři. Psycholog Daniel Kahneman zmiňuje jednu studii, v níž se zkoumaly příčiny úmrtí pacientů na jednotce intenzivní péče. Výzkumníci porovnávali diagnózy ošetřujících lékařů v době, kdy pacient žil, s výsledky pitvy. Současně se stanovením diagnózy lékaři uváděli, jak moc si jsou svým názorem jisti. Výsledek? Lékaři, kteří si byli diagnózou „zcela jisti“, se ve 40 procentech případů mýlili. Uznat, že vím, že nic nevím, může být někdy otázkou bytí a nebytí.
Abychom ale nebyli nespravedliví k expertům, hranic svého vědění si nejsou vědomi ani „obyčejní“lidé. Mimochodem, myslím, že většina z nás neví, že ona slova Sokrates zřejmě nikdy nevyslovil. Nevíme nic. A nevíme to.
Současně se stanovením diagnózy lékaři uváděli, jak moc si jsou svým názorem jisti. Výsledek? Lékaři, kteří si byli diagnózou „zcela jisti“, se ve 40 procentech případů mýlili. Uznat, že vím, že nic nevím, může být někdy otázkou bytí a nebytí.