Karel IV. a peníze
Z jakých zdrojů financoval český panovník státní výdaje a jak dopadly jeho snahy o podporu obchodu
Peníze hrají důležitou roli v každé době. Nejinak tomu bylo u Karla IV., který k nim od počátku zaujal aktivní vztah. V živé paměti měl nepochybně obrovská zadlužení svého otce či aféru anglického krále Eduarda III., na jehož neschopnosti splácet dluhy si v roce 1343 vylámali zuby obchodníci proslulých italských finančních domů Bardiů a Peruzziů.
Na své velkorysé zakladatelské počiny, aktivní zahraniční politiku, šest korunovací, vojenská tažení a početné finanční transakce potřeboval velké množství peněz, nemluvě o koupi Braniborska za rekordní sumu půl milionu zlatých florénů, jejíž splácení zatížilo kutnohorskou mincovnu na mnoho let. A tak se nutně vkrádá otázka, z jakých zdrojů mohl středověký panovník tak obrovské výdaje krýt.
Důraz na drahé kovy brzdil inovace
Ve středověku nebyl rozdíl mezi pokladnou panovníka a státu. Jeho finanční moc byla opřena o jasně definované zdroje. Pravidelné důchody královské komory tvořily příjmy z pozemkové renty královských statků, z berně a úroků královských měst, speciální berně klášterů a také z horního, mincovního, židovského a celního regálu.
Základ tvořila daň z přímého panovníkova panství s vesnicemi, městečky a lesy, často vázanými k příslušným hradům (dominium speciale). To představovalo jeho finanční, ale i mocenskou a strategickou oporu. K této dani se připojovala zvláštní berně v podobě ročního úroku z královských měst a klášterů a berně obecná (dominium generale), která se týkala veškeré půdy v zemi. Tuto berni panovníci nevypisovali každý rok a Karel IV. ji nejspíš vybíral jen dvakrát – v letech 1367 a 1373 v souvislosti s koupí Braniborska.
Ekonomika českých zemí se vyznačovala příznivými i některými negativními rysy. Příznivou okolností byl fakt, že se českým zemím vyhnula rozsáhlá epidemie moru, která v letech 1347–1352 silně postihla obyvatele jižní a západní Evropy. Mohl se tak naplno rozjet provoz v ne- dávno založených městech, což urychlilo obecný přechod k peněžní směně. Negativním rysem byla příliš silná orientace pražského patriciátu na horní podnikání, které skýtalo maximální míru zisku.
To se projevilo po polovině 14. století, kdy objem těžby začal klesat. Přesycení středoevropských trhů drahým kovem navíc nepodněcovalo domácí řemeslnickou produkci k dosažení vyšší kvality, ale vedlo naopak k její stagnaci. Jelikož se české výrobky nemohly prosadit kvalitou na zahraničních trzích, platily Čechy za dovoz surovinami, pražskými groši nebo přímo kusovým stříbrem.
Takový postup prohluboval pasivní obchodní bilanci země. Místo do technologických inovací, které by zvýšily konkurenceschopnost výroby, měšťané in- vestovali do nákupu nemovitostí a rent a tím svůj kapitál umrtvovali. Za této situace se stále větší prostor otevíral zahraničním, zejména norimberským a řezenským kupcům, jejichž kapitálu nemohl pražský patriciát konkurovat.
Obchodním centrem Evropy se Praha přes Karlovy snahy nestala
Karel IV. věnoval podpoře obchodu velkou pozornost. Ve svém úsilí odklonit některou ze zavedených tras dálkového obchodu přes české území ovšem úspěšný nebyl. Vniveč přišla snaha získat hrad Donaustauf, který nedaleko Řezna kontroloval podunajskou cestu. Projekt systematického budování českého lenního teritoria v Horní Falci, jež mělo napojit Čechy na jihoněmecká kupecká centra a současně otevřít cestu do Flander, zůstal nedokončen. A stejně tak i Karlovy plány s Braniborskem, motivované snahou kontrolovat co nejdelší úsek řeky Labe.
Patrně nejvíc úsilí císař vynaložil na realizaci záměru vést přes Prahu obchodní trasu spojující Benátky s Hamburkem, Lübeckem a Bruggami. Plán však nakonec narazil jak na nezájem Benátek, tak na nesnáze komunikační a zejména ekonomické. Karlovu ambici vytvořit z Prahy obchodní centrum celoevropského významu se tedy naplnit nepodařilo. To však nic nemění na skutečnosti, že i tak byla Praha na trase mezi Gdaňskem a Benátkami, po níž v roce 1392 projížděl budoucí anglický král Jindřich IV., městem s prokazatelně největší spotřební nabídkou.