Základem měny byly pražské groše
Vprůběhu 14. století byl dovršen proces monetizace – rozšíření peněz do celé středověké společnosti. Do styku s nimi tak přišel doslova každý. Jak konkrétně se peníze promítaly do každodenního života lidí Karlovy doby?
Základem měnového systému byly pražské groše ražené v Čechách od roku 1300, které se řadily k nejstabilnějším mincím pozdně středověké Evropy. Za dvě století dosáhly v poměru ke zlatu jen 2,5násobného znehodnocení. To byl důvod jejich obliby nejen ve střední a východní Evropě, ale také například v Itálii, kde jsou často zmiňovány v účetních a poutnických knihách. Zvláštní význam připisoval Karel IV. zlaté minci, kterou razil jak v Čechách, tak v říši.
Existenční minimum se ve 14. století pohybovalo na úrovni šest kop (360 gr.) za rok, tj. asi jeden groš na den. Mzda nejlépe placených řemeslnických mistrů na stavbě svatovítské katedrály dosahovala zhruba dvojnásobku existenčního minima, tj. 12 kop (720 gr.) ročně. Platy většiny tovaryšů a námezdních dělníků oscilovaly mezi oběma krajními hodnotami. Mistr tesař si tak na stavbě vydělal v zimě tři, v létě čtyři groše za den, tovaryš dva až tři groše za den, nádeník čtyři až šest grošů za týden. Je ovšem třeba vzít v potaz, že faktický příjem řemeslníků mohl být vyšší, pokud vykonávali práci na více místech, jak bylo v Praze běžné, nemluvě o stravě, která se do mzdy nezapočítávala.
Dvě kuřata za groš
A jaká byla kupní síla tehdejších peněz? Za jeden groš bylo možno pořídit kopu Šlechtic uzavírá obchod s majitelem účtárny. (60) vajec, dvě kuřata nebo třeba lopatu. Ze zvířat byl nejdražší kůň, jehož cena se pohybovala mezi dvěma a osmi hřivnami stříbra, tj. 128–512 gr., vůl stál 70–78 gr., kráva 45–60 gr., svině 16 gr., podsvinče 8–9 gr., ovce 6 gr.
Za denní mzdu si řemeslnický mistr mohl koupit sekyru (3 gr.) nebo boty (4 gr.). Průměrná denní útrata na cestě ve výši tři groše se víceméně kryla s letní denní mzdou řemeslnického tovaryše. Největším výkyvům podléhaly ceny obilí, které prudce kolísaly v závislosti na úrodě: například korec (93 litrů) žita stál v roce 1361 30 grošů, o rok později už jen jeden groš.
Ceny přirozeně reflektovaly rozdíly mezi zbožím běžné a luxusní povahy. Například sud (124 litrů) rakouského vína přišel v Praze na 10 hřiven (640 gr.), což představovalo více než pět grošů za litr, zatímco sud domácího vína se prodával za dvě hřivny (128 gr.), tj. jeden litr za jeden groš. Mzdové a cenové relace dokládají, že pro řemeslnickou vrstvu bylo obtížné vytvářet větší finanční rezervy. Těmi ostatně nedisponovala ani městská pokladna a ani sám panovník. V případě akutní potřeby se lidé obraceli na židovské lichváře, jejichž vysoký úrok však byl pro mnohé likvidační. To byl také jeden z důvodů neustálého napětí mezi křesťany a Židy, které opakovaně přerůstalo v protižidovské pogromy.