Australský byznys s běženci má namále

Papua-Nová Guinea chce zavřít detenční tábor na svém území, kam australská vláda kontroverzně

přesouvá uprchlíky pokoušející se dostat k australským břehům po moři. Papui i dalším zemím za převzetí migrantů platí.

PORT MORESBY / PRAHA Někdy se mu přezdívá Guantánamo Tichomoří. A byť v něm nepobývají žádní podezřelí teroristé, jedno mají jeho obyvatelé s těmi na nechvalně proslulé americké základně na Kubě společné. Ani oni jeho brány nesmí opustit. Někdy dlouhé roky.

Řeč je o detenčním zařízení pro uprchlíky na ostrově Manus, náležícím k Papui-Nové Guineji. Místu, které získalo tuto přezdívku po sérii incidentů, po nichž již úřady nedovolují novinářům se k místu přibližovat a personálu podávat informace. Třeba v roce 2014 tam byl mladý Íránec ukopán dozorci a místními obyvateli, kteří si probili cestu do tábora. O obrovském počtu lidí na malém prostoru a tristních hygienických podmínkách pak nemluvě.

Papua dostala 400 milionů za to, že si utečence nechá

Nikdo z tisíců utečenců, kteří tímto táborem prošli – nejčastěji ti z Afghánistánu, Srí Lanky, Barmy nebo Íránu –, přitom netušil, že by tu kdy mohl skončit. Všichni do jednoho mířili do Austrálie. Doufaje, že najdou lepší život v zemi, která se tradičně umisťuje na předních příčkách žebříčků nejlepších míst k žití. Přirozeně i z ekonomických důvodů.

Jenže místo toho je čekala detence v zemi na zcela opačném konci všech těchto výčtů, na Papui-Nové Guineji. Stejně jako mnohé další na titěrné tichomořské ostrovní republice Nauru, již od australské pevniny dělí 3000 kilometrů.

Austrálie totiž od roku 2001 s ně- kolika přestávkami uplatňuje velmi restriktivní azylovou politiku. A také mimořádně kontroverzní.

Papui-Nové Guineji nebo nejmenšímu ostrovnímu státu světa Nauru platí milionové sumy za to, že si žadatele o azyl, kteří bez řádných dokumentů míří k Austrálii nejčastěji po moři z Indonésie, převezme a postará se o ně.

Canberra takto v roce 2009 vyplatila Papuáncům na 400 milionů australských dolarů. Ti se za to mají trvale postarat i o ty uprchlíky, kterým nakonec bude přiznána právní ochrana. Podobná dohoda byla v roce 2014 uzavřena i s Kambodžou.

Nyní se však nad touto praxí, která je dlouhodobým terčem kri- tiky OSN amezinárodních lidskoprávních organizací, vznáší otazníky. Přinejmenším v případě Papuy-Nové Guiney.

Tamní nejvyšší soud totiž tento týden rozhodl, že zadržování utečenců směřujících do Austrálie na papuánské půdě je v rozporu s místní ústavou. Argumentuje přitom, že na ostrově neskončili ze své svobodné vůle, ale protože tam byli fakticky deportováni.

Drtivá většina z nich nicméně ve skutečnosti nikdy australské půdy ani nedosáhla. Vláda v Canbeře už před lety pověřila bezpečnostní složky hlídkováním na moři. Uprchlíky, jejichž loďky zachytí, tak neprodleně posílá buď na Vánoční ostrovy, které jsou vzdálené zhruba 500 kilometrů jižně od indonéské Jakarty a jsou australským zámořským územím, případně do dvojice zmiňovaných států. Třeba v roce 2014 tak podle Canberry dosáhla australských břehů jedna jediná loď s migranty.

Organizace Amnesty International však poukazuje na to, že nemalý počet dalších plavidel australské hlídky donutily obrátit kurz tam, odkud vypluly.

„Tichomořské řešení“schvaluje většina Australanů

Papuánské úřady den po verdiktu nejvyššího soudu oznámily, že kontroverzní zařízení na ostrově Manusmá nyní být definitivně za- vřeno. Kdy přesně se tak má stát, ale není zatím jasné. Papuánská strana tvrdí, že je zhruba 850 běženců, kteří jsou aktuálně v detenci, záležitostí Austrálie. Ta se jich však odmítá chopit.

Jak prohlásil australský ministr pro migraci Peter Dutton, mohli by prý být přesunuti do zařízení na Nauru. „Bylo by tam pro ně místo, ale diskutujeme s vládou Papuy-Nové Guiney o možnostech, které se nabízejí, a budeme v tom pokračovat,“řekl Dutton stanici Sky News. Další variantou je podle něj jejich návrat do vlasti. „Tito lidé nepřijedou do Austrálie,“zdůraznil.

Australská praxe, které bývá kriticky přezdíváno „tichomořské řešení“, však, zdá se, vzbuzuje víc kritiky za hranicemi než na domácí půdě. Canberra si dlouhodobě pochvaluje, že se údajně takto podařilo snížit počet obětí lodních neštěstí, když se mnohé podařilo restriktivní politikou odradit.

Zatímco mezi lety 2012 a 2013 počet běženců vyletěl z 8000 v předchozím období na 25 000, v období mezi lety 2013 a 2014 to bylo již necelých 7500.

Navíc výzkumy veřejného mínění pravidelně ukazují, že takovýto postup schvaluje většina Australanů. Dnes již bývalý australský premiér Tony Abott se dokonce loni nechal slyšet, že by Evropa, čelící mnohem větší migrační krizi, měla postupovat stejně.