Za horizontem mistra Jeronýma
Ještě dva týdny (do 8. května) se budou sjíždět z různých koutů světa decentní návštěvníci do města, jehož nizozemské jméno budou vyslovovat, jak jim to jejich jazyk a zdatnost umožní: ’s-Hertogenbosch, tedy Vévodův les. Ten důvod zájmu je jasný: Hieronymus Bosch.
Výstava konaná k pětistému výročí Boschovy smrti ( pochován byl 9. 8. 1516) v místním Muzeu Severního Brabantu (Noordbrabants museum) byla již i u nás nazvána výstavou roku, ne-li třeba desetiletí. Její výjimečnost je zřejmá: Bosch patří k absolutní špičce evropského umění a jeho obrazů se do dnešních dnů dochovalo tak málo, že jeden každý kus chová poctěná galerie, jichž není mnoho (u nás například žádný Bosch není, nejbližší je ve Vídni), jako oko v hlavě.
Shromáždit tolik Boschů na jednom místě se povede jednou za generaci, k čemuž je nutné dodat, že domovské místo ’s-Hertogenbosch tomu dodává další rozměr. Bosch, jehož předkové se jmenovali van Aken, neboť pocházeli z Cách, se tady nejen narodil (někdy kolem roku 1460), ale prožil tu i celý život, nejspíš aniž by město opustil. V místní katedrále Panny Marie byl též jako vážený měšťan a věhlasný malíř, „insignis pictor“pohřben.
Aby nedošlo k mýlce: ’s-Hertogenbosch nebylo v té době žádné zapadlé městečko někde na kraji Evropy, právě naopak. Bylo toměsto v jednom z jejích dvou tří civilizačních center. Malé město to není ostatně ani dnes a místní muzeum je sice regionální, ale to v Nizozemsku (tady už nejsme v Holandsku...) neznamená, že je to nějaké zaprášené a unavené odkladiště starožitností, kam člověk vleze, aby se schoval před deštěm. Sídlí v krásném klasicistním paláci, který je zmodernizovaný, se vším luxusním zázemím a s krásnými sbírkami především nizozemského malířství „zlatého věku“. Ty byly dva, 15. a 17. století. Za Boschova života byl Vévodův les nejdůležitějším městem bohaté severobrabantské provincie, ve kterém kvetl obchod, cechy a řemesla. Byl tehdy větší než Amsterdam, srovnatelný byl s Delftem a univerzitní Lovaní. O jeho ambicích dodnes svědčí mohutná gotická katedrála, největší v celém Nizozemsku. Stavěla se za Boschova života a v její plaménkové gotice se stovkami pitoreskních chrličů lze – při troše vůle – nalézt obdobu s jeho groteskními oblůdkami či bizarními monstry, na nichž se oko pozorující hemžení na jeho obrazech pase s takovým zalíbením.
Divák v říši Liliputů
Těch obrazů, jež jsou považovány za Boschovy nesporné, není víc než dvacet. Pořadatelům se jich podařilo shromáždit do rodákova města dvě třetiny: je tu mj. Loď bláznů z Louvru, Nesení kříže z Vídně, Svatý Jeroným z Gentu, Svatý Kryštof z Rotterdamu, dvě Pokušení svatého Antonína, jeden z Prada, druhý z Kansasu – ten byl v souvislosti s výzkumem před výstavou uznán za pravého Bosche... Nechybí Příchod duší do Empyrea z Benátek, ona vize „jak bude po životě“zpopularizovaná dr. Moodym...
Tyto slavné obrazy (všechno, co je od Bosche, je v podstatě slavné) byly na výstavě doplněny trojnásobkem děl, která s Boschem souvisejí, pocházejí od jeho žáků, současníků a napodobitelů; nebo jde o kopie, které vznikly nedlouho po Boschově smrti. To je případ kopie Boschova nejslavnějšího, a v dějinách umění asi nejpodivnějšího obrazu vůbec, triptychu Zahrada pozemských rozkoší, jenž se jen tak nehne z madridského Prada. V ’s-Hertogenboschi je nutné spokojit se s kopií středního obrazu (toho s oněmi rozkošemi) asi z roku 1530, již vlastní „soukromý sběratel“. Z Prada však zapůjčili Španělé jen o trochu méně fantasktní a enigmatický, zato podobně kypivý triptych Vůz sena, který je možné považovat za jádro výstavy a klíč k její koncepci. Je to totiž obraz naložen vším tím, co Bosche dělá Boschem, co je na něm tak záhadné, bizarní a středověké – a co zároveň člověka dneška, který pramálo rozumí složité symbolice přelomu 15. a 16. století, tak vtahuje a fascinuje.
Jde o tu neuvěřitelnou živost a názornost, která se na obraze odehrává a na kterou se člověk dívá, jako by ji měl před sebou a stačilo málo a celé dění by se začalo pohybovat jako hemžení v lidnaté říši Liliputů. Člověk je u vytržení z toho, co vidí a chvílemi ho může napadnout, jestli mezi těmi figurkami nespatří třeba sám sebe.
Jheronimus Bosch (tak ho píšou Nizozemci – a vyslovují „bos“) – je celý jedna velká záhada, i když možná menší, než by ho rádi někteří interpreti a fantasté chtěli mít. Dějiny výkladů a přijetí Bosche jsou samy o sobě zajímavé, možná nejzajímavější v dějinách západního umění. Není tak úplně pravda, že ho znovu objevili až surrealisté, byť ti na něj přísahali. Dávno před nimi ho milovali a obdivovali ti nejkatoličtější Habsburkové, díky nimž, především díky morbidnímu Filipo- vi II., je jich tolik v onom Pradu – a Escorialu. Toužil po něm i „náš“Rudolf II., ale neměl to štěstí: v soupisu inventáře Hradu z roku 1621 se zmiňuje kopie Zahrady pozemských rozkoší... Bůhví, kde skončila.
Špatné to Bosch měl jen u racionalistů, klasicistů a jiných sucharů, kterým se zdál výstřední, podivný, ošklivý: ne že by v mnohém nebyl. Jistou averzi k němu je možné mít ovšem i z důvodů, za které není vůbec odpovědný, totiž že se ho zmocnilmasový průmysl a popkultura, že jeho příšerky kdekdo napodobuje a dovolá se ho kdejaký kýčař a obskurant – anebo třeba narkoman, za nějž Bosche některé výklady také měly.
Jedno úžasné vanitas
V prostředí živé (pozdně) středověké imaginace však na meskalinu být nemusel, na to mu stačila zbožnost a úzkostné myšlenky na poslední věci člověka. V rozporu s představou člověka oddávajícího se halucinogenům je i těch pár „portrétů“a „autoportrétů“, které jsou s jeho fyziognomií spojovány: na nich vidíme tvář mužíka s trpkým a pichlavým výrazem, skeptika, který na svět mžourá skrze skla okulárů (tehdy je neměl každý...). Jako například v rohu obrazu Svatý Jan na Patmu (visívá v Gamäldegalerie v Berlíně), kde Bosch snad namaloval sebe sama jako malého hmyzího skřeta s lidskou hlavičkou, na níž sedí kotlík s žhnoucími uhlíky. Ne, tohle není žádný hippie či fantasta, to je glosátor prodchnutý ironií. Co člověk přece jen trochu připustí, je jistá zvláštnost dejme tomu v sexuální představivosti, která možná může být trochu sadistického rázu. Ale do toho bych se tu více nepouštěl...
Každopádně je Bosch hádanka. Třeba se neví, jak šla díla za sebou.
Ani u zmíněného Vozu sena se neví, kdy ho Bosch vytvořil, předpokládá se, že jde o dílo spíše mladšího věku (1485–1490) a že právě tady se poprvé objevila ona boschovská zoologická démonologie, která je zastoupena hlavně ve třetí, pekelné části, do níž dění na obraze ústí. Zatímco u Zahrady pozemských rozkoší si mudrci mohou hlavy ukroutit, co vlastně představuje (to je řečeno ve vší úctě, mimochodem právě vychází kniha s hlubinnou interpretací filozofa Zdeňka Neubauera), tady je věc jakoby zřejmá. Asi se není možné mýlit, že jde o symbol lidského světa s jeho pomíjivostí, marností, pošetilostí, zkrátka jedno úžasné vanitas.
Ve středu obrazu je obrovský valník se senem, na němž a kolem něhož se shromažďují bytosti lidské i nadlidské, sedláci i lidé urození, karikatury i realistické figurky, které vypadají jako malé loutky, se kterými se pak setkáme na obrazech Pietera Bruegela, jenž si toho od Bosche mnohé vzal a slavným portrétem, kde ho zobrazil jako ironického staříka s cvikrem, mu vzdal hold.
Když velký nizozemský historik Johan Huizinga v klasickém díle Podzim středověku píše o oné přelomové době, jako by popisoval dění na Boschových obrazech: „Všechny životní události nabývaly daleko ostřejších vnějších forem než nyní. Všechno, co lidé prožívali, mělo ještě onen ráz bezprostřednosti a absolutna, jaký mají nyní radost a utrpení už jen v dětství...“To přece vidíme na Boschových výjevech: zřetelnost a výraznost, pečlivost při každém detailu, barevnost v každém cípu – a přitom vše ve fantaskních formách a obsazích, vytvářených jakoby infantilní obrazností lehce šíleného a geniálního dítěte. To právě dostalo na hraní lidské a zvířecí figurky, se kterými může provádět, co je mu libo, trhat končetiny a skládat je k tělu ryb, strkat do škeblí anebo narážet hlavy k trupu žab, provádět nejrůznější šílené metamorfózy – a z takových hybridů a příšerek pak skládat svět, který při své vykloubenosti a halucinačnosti je hluboce symbolický a smysluplný.
Na Boschových obrazech jsou hříšníci i kajícníci, lidé pošetilí i bohabojní, poctivci i podvodníci. Všichni se podílejí na chodu světa, jenž není ničím jiným než velkou hromadou sena. Jejich pozemské hemžení má jeden směr a jedno vyústění: do infernálního pekla, jehož děsivé výjevy Bosch sice nevymyslel, ale dotáhl do dokonalosti. Čmoud a sirný zápach, jak se vyjádřil jeden Boschův současník, z jeho triptychu Poslední soud (visí v městském muzeu v Bruggách a tato výstava jím vrcholí) vniká pozorovateli do nosu, až má skoro chuť kýchnout. Obrazy jsou naštěstí za sklem.
Vůz sena
Poutník na rozdíl od většiny boschovských postav, jejichž obličeje jsou často grimasy nebo homunkulové, má individualizovanou tvář, se kterou se pak v úplnosti setkáme u obrazu, kde motiv Tuláka vyjádřil již v pozdní dokonalosti: jeho domov je v rotterdamském muzeu Boijmans Van Beuningen. Asi padesátiletý štíhlý muž v rozedraných kalhotách, s jednou nohou obvázanou, s křivou holí (pochopitelně falickým symbolem) a s nůší na zádech. Z rozpadlé hospody, kde zřejmě přenocoval, ho pozoruje stařena, ve dveřích postávají dvě ženy, s jednou z nich možná strávil noc. Jen pozorný divák si všimne, že v rohu močí muž. Poutník nechává to všechno za sebou a směřuje kamsi za obzor. Ten byl za Boschovy doby stejně nejasný, jako je ten náš.
Výstava pokračuje od 31. května v Madridu.