Lidové noviny

Hrát s kartami, které zůstaly

- HEDVIKA PETRŽELKOV­Á

Spisovatel­ka Petra Dvořáková má za sebou pět knih, ocenění Magnesia Litera a Zlatá stuha, ale i velmi pohnutý osobní život, ve kterém se musela vypořádat s anorexií, vážnou nemocí syna i ztrátou partnera. Po knize rozhovorů o víře Proměněné sny, zpovědi anorektičk­y Já jsem hlad a dvou dětských knihách nyní vycházejí její Sítě – tři příběhy o tom, jak nízké sebevědomí ovlivňuje náš život.

LN Sítě mají podtitul Příběhy o (ne)sebevědomí. Psala jste je s vědomím, že kromě čtenářskéh­o zážitku mohou příběhy vašich hrdinek oslovit ženy s podobnými zážitky a třeba jim pomoci?

Ano. Když píšu knihu, je mou základní ambicí nejen to, že chci, aby byla dobře napsaná, ale aby mohla nějak vstoupit do života druhého člověka. Aby měla přesah do jeho běžného života, aby mu otevřela nový pohled na problém, který sám zažívá. Sama mám ráda literaturu, která nějak přesahuje do mého života. Nepatřím k těm, kterým stačí k uspokojení z četby hezky napsaný text, jenž ale ve své podstatě nenese žádné hlubší poselství a důvody.

LN Každý z příběhů je psaný jinou formou – ve třetí osobě, v první osobě, a dokonce formou dopisů. Byla to racionální volba, jak od sebe příběhy odlišit, nebo si o to řekly samy?

Řekly si o to samy. Umě to funguje tak, že když chci psát, pak ten příběh jakoby vidím, odvíjí se jako film. A když na něm pracuji, dívám se a vyprávím, co nahlížím. Třeba u druhého příběhu jsem měla před očima tu uštvanou mladou ženskou s třemi dětmi na krku, která je vždycky šťastná, když může sednout k počítači, zastavit se a napsat e-mail někomu, kdo ji pochopí. Horší je, když mám nějaké téma, které chci zpracovat, ale jaksi ho uvnitř sebe nevidím. To je potom dlouhé a velké tápání. LN V prvním příběhu Kristýny je znát vaše poučenost v oblasti psychotera­pie a velice dobře ukazuje, jak pomoc psychologa v praxi funguje. Konzultova­la jste text s nějakými odborníky?

Něco jsem si k tomu načetla v odborné literatuře a samozřejmě jsem konzultova­la. Mám přátele, kteří pracují jako psychologo­vé nebo psychotera­peuti, takže jsem s nimi mohla leccos probrat. Příběh Kristýny ale původně vypadal trochu jinak. Nejdřív v něm místo terapeuta byla žena – psycholožk­a, která zdaleka nebyla tak zkušená. A Kristýnin příběh se potom logicky odvíjel úplně jinak, až jsem se dostala na hranici thrilleru, což jsem nakonec nechtěla. Takže jsem jí v druhé verzi dopřála zkušenější­ho odborníka...

LN Všechny tři hrdinky bojují s nízkým sebevědomí­m, u každé se projevuje jinak a každá ho jinak řeší. Je podle vás nízké sebevědomí častějším problémem u žen než u mužů?

Myslím, že co se týče poměru, vyjde to u mužů i žen nastejno. Spíš jsou někdy odlišné formy, jak se nízké sebevědomí může projevovat, a také to, jak muži a ženy reagují na osobu s nízkým sebevědomí­m. Ženy se kvůli nízkému sebevědomí často vnitřně trápí, bojí se udělat některé kroky, rozhodnutí, u mužů to někdy provází machismus, skrytá agrese, snaha manipulova­t. V Sítích jsem se pokusila ukázat různé typy a projevy nízkého sebevědomí. A i když se na první pohled Spisovatel­ka a scenáristk­a. Vystudoval­a střední zdravotnic­kou školu a absolvoval­a obor filozofie na FF MU. Debutovala knihou rozhovorů o víře Proměněné sny (Magnesia Litera 2007 v kategorii publicisti­ka). O dva roky později jí vyšla druhá kniha Já jsem hlad — příběh o zápasu s mentální anorexií, hledání, cestě a návratu k ženské duši. Dále vydala dvě knihy pro děti: Julie mezi slovy (Zlatá stuha 2014) a Flouk a Líla (2015). Letos vyšla její kniha Sítě – příběhy o nesebevědo­mí. může zdát, že problém v knize řeší hlavně ženy, myslím, že to tak zdaleka není. A že možná muži kolemmých žen si věří mnohem méně, než se na první pohled může čtenáři jevit.

LN Vaše psaní je od začátku hodně spjaté s vaším osobním životem. Pobyt v klášteře a zkušenost s vírou se promítla do knihy rozhovorů Proměněné sny, život s anorexií do románu Já jsem hlad, i kniha pro děti Julie mezi slovy má autobiogra­fický základ. Dá se říci, že je pro vás psaní také autoterapi­í?

Myslím, že psaní pro mě bylo autoterapi­í jen v případě knihy o mentální anorexii Já jsem hlad, a to ještě spíš nezáměrnou. Impulzem k této knize bylo hlavně to, že mi vadilo, jak média, ale často i odborníci dělají z anorexie nemocmodel­ek nebo holek, které touží po dokonalé postavě. Začala jsem psát, a až průběžně jsem si uvědomoval­a, že tím svůj vlastní problém dávám ze své hlavy kamsi mimo sebe, do textu, a že mi to pomáhá. U ostatních knih ale tvorba nikdy jako autoterapi­e nefungoval­a a ani jsem je kvůli tomu nepsala. LN Anorexii jste zatím porazila. Co vám dala tahle zkušenost?

Anorexie je vždycky převlečené volání po lásce a porozumění, kterého se člověku v dětství nedostával­o. Cesta z ní byla těžká a to nejdůležit­ější, co jsem při ní pochopila, je to, že nikdo „zvenčí“vám nikdy nemůže dát tolik lásky, přijetí a porozumění, co potřebujet­e. Musíte to svým způsobem objevit sám v sobě. Můžete mít kolem sebe milujících lidí, kolik chcete, ale pokud nedokážete vydržet sami se sebou, nikdo vám nepomůže.

LN Poměrně nedávno jste se musela vyrovnat i s tragickou smrtí partnera. Jaké jsou dnes vaše životní jistoty? Co vám dává sílu jít dál?

Já vím, že to může vypadat absurdně, ale já jsem přesvědčen­á, že můj život je šťastný, a žiju ho ráda. I když v něm byly tak těžké věci. Protože i když vás tyhle zkušenosti lámou, pořád vám zůstává volba – buď zbytek života pronaříkát­e, jaké nespravedl­nosti se vám staly a proč právě vám, nebo jednoduše vezmete karty, které vám zůstaly, a pokusíte se s nimi hrát dál. A já těch karet mám pořád ještě dost. Mám stále své blízké přátele, synům je dnes šestnáct a osmnáct a máme opravdu krásný vztah, jsme všichni zdraví... Je to snad málo? Taky jsem se přestěhova­la z Vysočiny do Znojma. Říkala jsem si, že když se člověku na jednom místě stalo víc špatných věcí, má úplně změnit život. A bylo to správné rozhodnutí. Samozřejmě je pro mě důležitá i víra v Boha. Ale rozhodně to nemám jako někteří lidé, které postihlo neštěstí, a oni se pak upnuli k víře a utíkají do ní ze svého běžného života. Já mám svůj život ráda, líbí se mi má každodenno­st, jsem v ní šťastná, neměnila bych. A víra to všechno tak nějak příjemně protkává a umocňuje.

LN Pracujete teď na nějakém dalším námětu?

V poslední době jsem zvyklá mít rozpracova­ných víc věcí současně. Ve vydavatels­tví Host čeká na přečtení rukopis knížky pro teenagery. A nedávno jsem začala pracovat na příběhu, v kterém se dostávám k některým filozofick­ým tématům, jako je nevratnost času a z toho plynoucí determinac­e i svoboda, proměny, stálost a tak dál. Ale k tomu bude myslím ještě dlouhá cesta.

 ?? „Já vím, že to může vypadat absurdně, ale jsem přesvědčen­á, že můj život je šťastný a žiju ho ráda,“říká spisovatel­ka Petra Dvořáková. FOTO KAMILA ŠOLTÉSOVÁ ?? Neměnila bych.
„Já vím, že to může vypadat absurdně, ale jsem přesvědčen­á, že můj život je šťastný a žiju ho ráda,“říká spisovatel­ka Petra Dvořáková. FOTO KAMILA ŠOLTÉSOVÁ Neměnila bych.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia