Zpívání pro každý den

Je to jedno z módních klišé, stěžovat si na nezájem dětí o cokoli jiného, než je e-komunikace a hlučná muzika ze sluchátek. Je na tom určitě hodně pravdy, i když je pravda i to, že spousta dětí se pořád dobrovolně hlásí „do houslí“, přesněji učí se hře na nějaký hudební nástroj a chodí zpívat individuálně i do sborů ve školách nebo do „hudebky“, často do obojího. Je jich tolik, že se všichni zájemci do vypsaných kurzů nevejdou, což samozřejmě svědčí spíš o omezených možnostech škol zaplatit dost lektorů, přesto je takový zájem potěšitelný.

Dětské ambice posilují všelijaké soutěže, z nichž si odnášejí kromě cen alespoň diplomy za účast, pravidelně se o jejich pokrocích rodiče mohou přesvědčit kolem Vánoc a před koncem školního roku, kdy se nabízejí koncerty jejich dítek. Nelze nejít a neocenit snahu dětí a koneckonců i jejich učitelů, kteří se někdy dost odvážně pouštějí s malými amatéry i do složitějších projektů. Je zajímavé pozorovat repertoár, jaký si zpěváčci (ale spíše jejich pedagogové) vybírají – často je nad jejich síly, ale i statečnost se cení. Nejlíp se jim daří, vyberou-li si některou třeba i pozapomenutou lidovou píseň, kterých je k dispozici nepřeberné množství, jen vědět, kde hledat.

Jednou z čerstvých inspirací může být sbírka Písně na cesty krajinami duše muzikoložky a psychoterapeutky Zuzany Vlčinské (vydal Vyšehrad). Nabízí 128 lidových písní v úpravách pro společné zpívání i „léčení hudbou“. Autorka, která léty práce se zpěváky i nezpěváky vypracovala metodu „prožitkového zpívání“, svůj výběr komentuje, ukazuje souvislost mezi hlasem, emocemi a projevem, písně řadí do kapitol podle nálady, praktického použití nebo společenských souvislostí, nabízí k nim notový zápis, a navíc i nahrávku třiceti písniček na CD.

Knížka může být další pomůckou pro ty, kteří pěstují hudební gramotnost a aktivní muzicírování současných dětí. Tedy i pro laiky.