Rektorská pohádka
Svět vědy je složitý a představa, že by její smysluplné hodnocení mohlo být jednoduché, je naivní
DANIEL MÜNICH eská konference rektorů se na svém posledním sletu usnesla, že „... plně podporuje nárůst celkových prostředků na výzkum...“a že „… považuje za nezbytné, aby byl nový systém hodnocení vědeckých výsledků jednoduchý, transparentní, ekonomicky nenáročný a stabilní“.
Prohlášení trefně vystihuje dlouhodobou situaci a zásadní problém českého výzkumu: o co více si chce kdekdo ukousnout z peněz daňových poplatníků, o to menší projevuje ochotu k tomu, být hodnocen. Průsečíkem rektorských požadavků na hodnocení je totiž nehodnocení. ní výzkumných organizací. A ty je třeba hodnotit nejen podle výsledků, ale i podle jejich ekonomického a společenského významu, způsobu řízení, zapojení pracovišť do národních a mezinárodních vědeckých sítí a podle využívání a sdílení výzkumných infrastruktur. To ale současný systém hodnocení nedělá. Účelem řádného hodnocení je totiž nezávislá kvalitativní zpětná vazba pro ty, kdo výzkum řídí. Na vysokých školách s jejich fakultami, na ministerstvech, ve vládní radě pro výzkum a pro vládu samotnou.
Na rozdíl od jiných oblastí se ve vědě nelze spoléhat na neviditelnou ruku trhu. Že by nezaujatě rozhodovala o tom, které pracoviště dělá výzkum dobře a efektivně, kde mají výsledky smysl a kam má jít více či méně peněz. Bez kvalitního hodnocení se nelze dobrat potřebných informací. A bez informací nelze efektivně řídit ani výzkumné organizace, ani systém jako celek.
Svět vědy je extrémně složitý a je naivní představa, že by smysluplné hodnocení mohlo být jednoduché, jak požadují rektoři. Pořádné hodnocení bude vždy složité a náročné. Jinak to prostě nejde.
Požadovat ekonomicky nenáročné hodnocení, mají-li být jeho výsledky smysluplné a užitečné, je jako chtít kvalitní auto v ceně obyčejného kola nebo jako požadovat svatební večeři v restauraci za cenu utopence s chlebem v putyce. Pořádné a užitečné institucionální hodnocení výzkumu na vysokých školách prostě bude něco stát. Ale i kdyby přišlo na 50 milionů ročně, bude to pakatel proti tomu, kolik peněz v současném systému kaž- dý rok prosviští komínem za výzkum slabý, pochybný, a dokonce i podvodný. Tato skutečnost, dnes již všeobecně známá, však rektorům nestála za pozornost. Přitom zůstává veřejným tajemstvím, že zneužívání současného systému je na vysokých školách mnohem rozšířenější než na ústavech Akademie věd, které nedávno řádným hodnocením prošly.
Nejásat ani nezpochybňovat
Akorunu všemu rektoři nasadili požadavkem na více peněz na vědu a výzkum ze státního rozpočtu. Na jedné straně tak od daňových poplatníků žádají více peněz na výzkum ve veřejném zájmu, aby na straně druhé nesplnitelnými požadavky postavili pořádné hodnocení na vedlejší kolej. Přitom jsou to voliči, povětšinou daňoví poplatníci, kteří mají nezadatelné právo skrze politickou reprezentaci očekávat skládání účtů za čerpání jejich peněz na výzkum. My akademici a naše reprezentace určitě nemusíme nad hodnocením skákat nadšením a sborově jásat. Neměli bychom ale jeho potřebu zpochybňovat, bránit se mu a klást si nesplnitelné požadavky, jak smí či nesmí hodnocení vypadat a kolik to smí stát.