Čtyři královské koruny

Karel IV. byl korunován celkem pětkrát, čtvrtá korunovace v Římě z něj učinila císaře římského

Na sněmu, který byl do Prahy svolán na 11. června roku 1341, prohlásil Jan Lucemburský nejstaršího syna Karla za svého nástupce a budoucího českého krále. V té době patrně nikdo nepředpokládal, že čerstvě pětadvacetiletý markrabě nakonec k české koruně připojí ještě tři další a tyto čtyři královské koruny obohatí také o císařský majestát.

V Karlově době se ve Svaté říši římské nacházela čtyři království: německé, italské (lombardské), burgundské (arelatské) a české. Řádná volba římsko-německý králem přitom vytvářela nárok rovněž na zisk italské a arelatské koruny. Nad všemi královskými hodnostmi se vypínalo císařské důstojenství, jež mohli držitelé římsko-německého královského titulu získat z rukou papeže.

Z volby římsko-německým králem domů v převlečení za panoše

Cesta k první královské hodnosti se Karlovi definitivně uvolnila roku 1346. V úterý 11. července 1346 se na levém břehu Rýna, poblíž městečka Rhens, sešla pětice kurfiřtů, volitelů římsko-německého krále. Karel byl zvolen hlasy svého otce Jana, českého krále, prastrýce Balduina, trevírského arcibiskupa, mohučského arcibiskupa Gerlacha, kolínského arcibiskupa Walrama a saského vévody Rudolfa.

Na reálných mocenských poměrech v říši však volba mnoho nezměnila. Cáchy, od doby Karla Velikého tradiční korunovační město, odmítly Karlovi otevřít brány. Korunovace se proto odehrála v Bonnu, kde 26. listopadu 1346 korunoval Karla kolínský arcibiskup Walram. O Karlově nevalném postavení v této době nejlépe vypovídá dobrodružný návrat do Čech. Ze strachu z císaře Ludvíka Bavorského z rodu Wittelsbachů a jeho spojenců se zpět ubíral převlečený za panoše.

Druhým korunovačním ceremoniálem se pro Karla stala korunovace českým králem, která proběhla v Praze 2. září 1347. Obřad vedl první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Panovníkovi a jeho manželce Blance z Valois vsadil na hlavu zce- la novou královskou korunu, již Karel nechal krátce předtím zhotovit.

Oměsíc později zasáhla do historie náhoda. Karlův soupeř, římsko-německý král a císař Ludvík Bavor zemřel na mrtvici při lovu medvědů. Na Karlovu stranu se náhle přidávali císařovi předchozí spojenci. Přesto trvalo další dva roky, než se Karlovi podařilo plně prosadit své nároky. Porážku protivníků završila korunovace v Cáchách 25. července 1349. Karel se stal králem již v Bonnu a cášská korunovace měla spíše ceremoniální charakter podtrhující panovníkovo definitivní vítězství.

Také pro cášský akt nechal Karel vyrobit nový královský diadém – říšské korunovační klenoty se stále nacházely v rukách Wittelsbachů. Korunu užitou během korunovace posléze Karel uložil na bustu Karla Velikého nacházející se v cášském dómu. Říšské korunovační klenoty panovník získal až roku 1350.

Lombardskou korunu prý tvořil ocelový hřeb z Kristova kříže

Dvacátého osmého září 1354 zahájil Karel římskou jízdu za císařskou korunovací. Na počátku následujícího roku vjel do Milána a 6. ledna byl v chrámu sv. Ambrože korunován ocelovou korunou lombardských králů.

Království Langobardů připojil k franské říši Karel Veliký již roku 774. V závěru 10. století se království stalo jednou z částí Svaté říše římské. Římsko-němečtí králové, kteří se vydávali na jih do Říma získat císařskou korunu, se během cesty nechávali korunovat rovněž lombardskou ocelovou korunou, a stávali se tak králi Itálie. Koruna má podobu čelenky. Ocelová se jí říká podle legendy, kte- rá uvádí, že její základ, ocelová obroučka, je vykován z hřebu, jímž byl ukřižován Kristus.

Karlova římská jízda vyvrcholila propracovaným slavnostním ceremoniálem císařské korunovace v Římě o velikonoční neděli 5. dubna 1355. Na dlouhých deset let se jednalo o poslední získanou hodnost spojenou s korunovačním rituálem.

Poslední, arelatskou (burgundskou) královskou korunu Karel totiž získal až 4. června 1365. Arelatské království připojil k říši v roce 1033 král Konrád II. Karel se stal posledním arelatským králem, neboť roku 1378 propůjčil pravomoci místodržícího francouzskému korunnímu princi, budoucímu králi Karlovi VI. Království se v podstatě dostalo do područí Francie a jako samostatný celek zaniklo.