Čokoládovnu inspirují recepty z 30. let
Sotva by si vyučený stavař František Hlava před lety představil, že jednou bude místo stavění domů vyrábět čokoládové bonbony. Dnes jeho rodinná firma Kamila Chocolates u Jihlavy vyrábí na čtyři tuny pochutin měsíčně.
Do takové továrny na čokoládu by si asi přál nahlédnout každý. Tu tajně ochutnat ještě teplou rozpuštěnou čokoládu, tu si smlsnout na hrudce plné mandlových plátků, tu zakusit netradiční spojení čokolády s populárními chia semínky nebo červenými plody goji.
V malé firmě Kamila Chocolates sice nabízejí speciální přednášky o zhotovování čokolády i samotných bonbonů, ale do kuchyně si jen tak někoho nepustí. Výrobní postupy si bedlivě střeží. Jde totiž o receptury ze třicátých let, které Hlavovým přenechal cukrářský mistr a rodinný přítel Jaroslav Bielík. Působil mimo jiné v tradičním Orionu nebo Dianě.
Pracovní stůl syna Martina, mistra výroby, kde míchá nové příchutě, skutečně připomíná koutek alchymistův.
Vlastně díky snu Martina Hlavy se před více než dvaceti lety začal psát rodinný čokoládový příběh. V kombinaci s odvážným otcem Františkem a šťastným setkáním s panem Bielíkem mohla vzniknout Kamila Chocolates.
František Hlava se původně vyučil stavařem a díky své řemeslné zručnosti působil jako správce budov na jihlavské střední ekonomické škole a později také v místní cukrárenské budově. Provoz mu později majitelé odprodali. „Měli tři dcery a mysleli si, že jedna z nich by tam podnikala. Jenže holky měly jiné zájmy a pro paní majitelovou byla třípatrová budova s kavárnou, výrobnou a sklady přespříliš,“popisuje František Hlava s tím, že po dvou letech správcovství mu bylo nabídnuto vstoupit do podniku jako společník. Jenže do toho se mu úplně nechtělo. Na druhou stranu zcela bez zájmu nebyl, v té době totiž přišel syn Martin s tím, že by se chtěl jít učit cukrářem.
Nakonec výrobu s kavárnou s pomocí banky a příbuzných koupil. To se psal rok 1994. „Samozřejmě jsem se hodně rozmýšlel. Neměl jsem peníze, oboru jsem nerozuměl, musel jsem si sepsat na papír pro a proti, pořád mi to vycházelo nerozhodně,“vzpomíná Hlava. Až našel porozumění u svého otce. „V životě si procházel podobnými rozhodnutími, a tak mi řekl: hele, Fando, když člověk není úplně blbej, naučit se dá všechno. A nepoznáš to jinak, než když do vody skočíš a buď se utopíš, nebo budeš plavat,“vypráví a nezapomene dodat, že se skutečně neutopil. K zaběhnuté cukrárně otevíral za dva roky v Jihlavě druhou.
Přijde třetí generace?
Tehdy si sami vyráběli dorty a zákusky, čokoládové výrobky jako doplňkový sortiment nakupovali.
Ale jen do té doby, než se František Hlava na veletrhu seznámil s belgickým výrobcem strojů pro temperování čokolády. Okamžitě ho pořídil a s jeho pomocí začal bonbony zásobovat své dvě cukrárny. Postupem času do tajů čokoládových pochoutek pronikali více a více a zjišťovali, že je o ně zájem.
SynMartin byl v té době již vyučený a přišlo klíčové setkání s panem Bielíkem. „Tehdy jsem se pídil po někom, kdo by nám mohl poradit, jestli to, co jsem jako stavař vymyslel, má potenciál, nebo jdeme špatnou cestou. Podařilo se nám spojit se právě s panem Bielíkem a ten se uvolil syna učit. Právě díky němu jsme dnes tam, kde jsme,“říká František Hlava.
Když později Hlavovi o cukrá- renské prostory přišli, protože je majitelé budov chtěli využít po svém, bylo nasnadě, že rodina vsadí právě na čokoládu. Obor všechny pohltil a dodnes se na tom nic nezměnilo.
František Hlava firmu řídí, jeho manželka se věnuje kompletování a balení výrobků a syn Martin šéfuje výrobě. Dlouho tu působila i dcera Kamila, po níž se celý podnik jmenuje, a její manžel. Teď jim pod ruce nahlíží už třetí generace. „Když se vnuka zeptám, čím chce být, až bude velký, zatím říká, dědo, já bych chtěl dělat bonbonky jako ty. Jezdí s námi na různé čokofestivaly a veletrhy, baví ho to, rozpráví na nich se zákazníky,“popisujemajitel čokoládovny.
Prostory přestávají stačit
Provizorní výrobu umístili do suterénu svého rodinného domu a začali hledat nové zákazníky. Za dvě či tři sta bonboniér měsíčně byli rádi.
„Dopoledne jsem vyráběl, odpoledne jsem sedl do auta a jezdil po republice a snažil se výrobky prodávat. Když jsem jel za rodiči do Bechyně, jednou jsem to vzal přes Pelhřimov a Tábor, prodal třeba za deset patnáct tisíc a zpátky jsem to vzal zase druhou stranou,“vzpomíná.
Otevřít si vlastní prodejnu, kde by se dostal do většího povědomí lidí a zajistil odbyt, považoval za nutnost. A tak záhy přibyl již ryze čokoládový obchod v Jihlavě. Později se k němu připojil druhý v Chrudimi.
Firma rostla a patro obytného domu přestávalo stačit. Proto Hlavovi před sedmi lety pořídili v dražbě stávající objekt ve Vyskytné nad Jihlavou, malé obci vzdálené ani ne deset kilometrů na západ od střediska Vysočiny. Přestože před třemi lety k hlavní budově přikoupili další sklady, dnes si František Hlava stýská, že i ty už přestávají stačit. „Když jsme sem před sedmi lety ze sto padesáti metrů přišli a bylo to prázdné, zdálo se nám to obrovské. Teď se tu pomalu nehneme,“říká.
Dnes Kamila Chocolates dává práci patnácti kmenovým zaměstnancům, k tomu v případě potřeby najímá brigádníky. Jde hlavně o frekventovaná období kolem Velikonoc, Vánoc či svátku zamilovaných, ale i pravidelné skládání krabiček, kterým se mohou zabavit místní důchodci v domácích podmínkách.
Většina práce je ruční
Na bonbonech i dalších produktech je vidět, že jde o ruční práci. Přestože disponují řadou strojů, které práci usnadňují, lidská ruka je tu stále nepostradatelná.
Tak například vyrábí-li se tabulkové čokolády, někdo musí plastové blistry vylít čokoládou, ručně je posypat oříšky či mrazem sušeným ovocem a vložit je do chladicího tunelu. Na jeho konci je asi za patnáct minut vyzvedne jiná žena, která je zabalí.
Také každý čokoládový bonbon vyžaduje přibližně sedm lidských úkonů. Připravit hmotu, naplnit formu, nařezat, omáčet, nazdobit, zabalit.
Standardně u Kamily Chocolates ochutnáte na šedesát druhů čokoládových bonbonů s tím, že receptů mají mnohem více a pravidelně je obměňují. K oblíbeným patří klasický nugát s oříškem, ale na své si přijdou také milovníci kávy či ovocných příchutí. „Naším cílem je, aby žádný bonbon nebyl stejný. Aby měl zákazník tendenci pořád ochutnávat další a další bonbon,“podotýká Hlava.
Stejně tak na tabulkové čokoládě, ať už zatoužíte po malé sedmdesátigramové, či obrovské tříkilové, se vystřídá asi padesát rozličných posypů, od tradičních oříšků po trendy chia semínka a goju, chilli koření, nebo tu experimentují se sýrem. Co ingredience, to různí dodavatelé.
Také základ, tedy čokoládu, si nechávají vyrábět od belgických specialistů, doputuje sem v malých čokoládových peckách, které poté, co se rozehřejí, lze spolu míchat nebo je ochucovat.
„My nikomu netvrdíme, že si čokoládu vyrábíme sami z kakaových bobů. Naopak jsme rádi, že si ji necháváme vyrobit, protože pak můžeme mít kakaové boby různého druhu či z různých plantáží,“říká Hlava.
Obrat vyšší, přístup stejný
Vedle dvou podnikových prodejen putují výrobky Kamila Chocolates do osmi set cukráren a čokoládoven po celé republice. Ještě před třemi lety se přitom Hlavovi zaměřovali především na zakázkovou výrobu, jež tvořila více než sedmdesát procent produkce. Nyní se záběr rozpůlil na zakázky a maloobchod, což se odrazilo i v obratu firmy. V jejích začátcích se pohyboval kolem milionu či dvou, pak se na pár let ustálil na dvojnásobku a nyní už přesahuje deset milionů korun.
„Na našem přístupu k zákazníkům to ale nic nemění. I když můžeme pro někoho vyrobit patnáct tisíc kusů, nezapomínáme ani na ty stálé zákazníky, kteří jich chtějí třeba jen dvacet. To je naše obchodní politika,“vysvětluje šéf. Co vydělá, investuje zpátky. Podle jeho slov každoročně rostoucí firmu nepostihla ani ekonomická krize. „Čokoládu nejíte každý den, a když už si ji kupujete, chcete kvalitu.“
Teď zvažuje, že by rád expandoval ke slovenským sousedům. Další zahraniční trhy ho příliš nelákají. Míní, že Česká republika pro rodinnou firmu vyrábějící čokoládové bonbony bohatě stačí. „Náš trh není oproti třeba pivovarům tak saturovaný, prostor tu je,“uzavírá.
Autorka je spolupracovnice redakce