Čas lásky i nenávisti
Pro letošní první máj se hodí víc Voltaire než Mácha
Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl hate free čas. Tak asi by mohla vypadat aktuální, politicky korektní verze naší národní básně. Ostatně kdo ví, co by dnes říkal i psal, jaké postoje hájil a koho volil sám Karel HynekMácha. Zemřel tak mladý, že teď si do něj může kdokoliv promítat prakticky cokoliv.
První máj zůstává máchovský a zaplať pánbůh za to. Ale na tuto tradici se nabalují další a letošek v tom znamená jistý posun. Dosud platilo, že o první máj se přetahují svátek lásky se svátkem práce. O postoj k práci se zase přetahují Amerika (práce je fetišem – měřítkem úspěchu i odpovědnosti za vlastní osud) s tradiční evropskou levicí (říká lidé práce a myslí lidé odborů či sociálních dávek). Letos se ale zdá, že souboj lásky a práce bude vytěsněn tématem nenávisti.
Vsaďte se, že na prvního máje se odehrají razantnější demonstrace, než je zvykem. Vsaďte se, že hlavními tématy nebudou láska ani práce. Kdo by demonstroval za práci, když nezaměstnanost klesla pod pět procent a je nejnižší v EU. Ale můžete se klidně vsadit, že tématem bude nenávist.
Nenávist by se mohla stát slovem roku. Nejen proto, že gradují její nebezpečné projevy typu vrhání molotovů. Ještě spíš proto, že se to slovo stává těžištěm veřejné debaty a nálepkování v táborově rozdělené společnosti. Ikonou je slogan „hate free“(bez nenávisti), což se vysvětluje jako tolerance k jiným. Problém je ale v tom, že tolerance míří na vlastní názorové tábory, zatímco nenávist až příliš často slouží jako nálepka pro nepřátele (prostě pro ty jiné).
Že házení zápalných lahví je ryzím a jednoznačným projevem nenávisti, o tom není sporu. Je ale projevem nenávisti už samotná příslušnost k jinému názorovému táboru rozdělené společnosti? Či samotné vyjadřování onoho názoru? To je aktuální otázka pro Česko, Polsko, Rakousko, Německo i USA. Chcete-li nějaké opravdu případné heslo pro první máj, nabízí se ono voltairovské: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat.“Zbyněk Petráček