Demokracie v Německu
nosti. Stát nepodnikne nic, aby zajistil rovné podmínky, a navíc reálně hrozí, že policie ztratí svůj mocenský monopol. Všude tam, kde se k něčemu takovému schyluje, je demokracie ohrožena naprosto zásadním způsobem. A v takovémto stavu se v několika posledních letech nachází Německo.
Ano, to je naším cílem, protože jinak v Německu nic nezměníme. Neměli bychom ale dělat chybu a uvažovat v ustálených koalicích. Na to jsme příliš mladí a mohli bychom na to i doplatit. Jinými slovy, my můžeme jít do koalic teprve v případě, až budeme buď stejně silní jako například křesťanští demokraté (CDU) a sociální demokraté (SPD), anebo dokonce ještě silnější.
Pokud bude voličská podpora obou vládních stran klesat tak rychle jako dosud, brzy tato situace nastane, a to zejména ve východním Německu.
Když dostaneme ve volbách 25 až 30 procent hlasů, změní se i postoj ostatních stran vůči nám.
Význam a přínos pevných politických koalic se podle mého názoru hodně přeceňuje. Navíc podporují myšlení v úzkých mantinelech, a to je špatně.
S tím nesouhlasím. Pak mi teda vysvětlete, na jaké bázi může například fungovat dohoda mezi CDU a Zelený- mi? Já žádnou nevidím. Dnes jsme v Německu svědky toho, že spolupracují strany, které se k sobě vůbec nehodí a jsou to čistě účelová spojenectví.
Pan Höcke předsedá nejmenší regionální organizaci naší strany a jeho vliv uvnitř AfD zdaleka není tak velký, jak je navenek prezentováno. Není ani členem širšího vedení strany, takže za ni na veřejnosti nemluví.
Ano, postupně se to lepší. Zajímavé je, že pro řadu médií jsme stále ještě stranou jednoho nebo dvou témat a u těch jsme pak citováni. To se týká třeba migrace nebo eura. My se ale věnujeme i jiným oblastem,
Například jsme se jako první ostře vymezili proti plánům na zrušení hotovosti, což je v Německu hodně emocionální téma, které souvisí i s problematikou ochrany osobních dat.
Víme ale, že u nás existují média, která o nás nebudou nikdy referovat objektivně. Stejně tak přicházejí ke slovu stále stejní politologové a analytici, kteří nás vykreslují jako nebezpečí pro demokracii.
Je otázkou času a odpovídajících procent ve volbách, jak moc vás vaše okolí bere vážně.
Především neměl být nikdy povolen zcela neregulovaný příliv běženců do země. Vždyť naše vláda svého času v podstatě pozvala všechny běžence z celého světa, aby přišli do Evropy a speciálně do Německa.
A kdo tehdejší situaci srovnává s létem nebo podzimem 1989, kdy prchaly stovky a tisíce východních Němců na Západ, je zcela mimo realitu.
Obzvlášť mě zaráží u kancléřky, kte- rá sama pochází z Východu, že si tyto rozdíly neuvědomuje.
To, čeho jsme byli loni na podzim svědky, nebyla uprchlická, ale migrační krize. Vždyť je přece známo, že syrským válečným uprchlíkům v táborech v Turecku nebo Libanonu je bráněno v návratu domů, protože by Turci přišli o lukrativní platby od OSN a EU, které jsou vypláceny na hlavu.
Víme také, že velká část lidí, kteří k nám přišli, nejsou uprchlíky utíkajícími před válkou nebo politickým pronásledováním, ale jsou to běženci, kteří cestují na azylovém tiketu za lepším životem.
Naším hlavním problémem je, že zákony řadí politicky pronásledované na stejnou úroveň s těmi, kdo požívají subsidiární ochrany. Proto jsme už roku 2013 požadovali přísné rozlišení mezi azylovými a migračními zákony.
Německá úprava počítá s individuálním nárokem na azyl, který je navíc možné vymáhat soudně. To ale v praxi není dost dobře možné, protože žádný německý soud přece nemůže nikdy ověřit, jestli žadatel mluví pravdu.
Jak doloží, že pochází ze země, kde panuje válka? Asi si dokážete představit, kolik za tím může být pravdy.
A to vůbec nezmiňuji náklady na soudní a správní řízení. Ty ještě také nikdo nevyčíslil, ale určitě by to byly obrovské sumy, jež by leckomu otevřely oči.