Jak odkouzlit „prvního muže“

Čeští prezidenti by měli být střízliví a slušní úředníci, kteří rozumějí státu a jeho převážně ceremoniálním právním potřebám

skosti – právě i s neodmyslitelnou touhou po přítomnosti otce a ochranitele – je lidstvu neodvolatelně vtisknut do jeho přirozenosti.

Již starověcí Egypťané proto učinili ze svých faraonů nekompromisně bohy, zatímco obyvatelé Mezopotámie se spokojili se svými králi v pozici služebníků bohů. Nepříliš překvapivě měl ve světě starověku největší problémy s institucí krále Izrael, protože ten měl již svého „Krále-Hospodina“a jacíkoliv jiní bůžkové mu byli zapovězeni. Navzdory tomu touha izraelského lidu po králi, jakého měly ostatní „pohanské národy“, byla natolik silná, že Samuel Saula za krále pomazal.

Král má proto od nepaměti v kompetenci „souhrnné blaho“svého lidu, za něž je přímo odpovědný. Staří germánští králové evropského raného středověku jsou dokonce někdy i rituálně obětováni, pokud nedokážou zajistit prosperitu svého národa, přičemž se následně hledá jiný rod, jehož posvátná krev by podobným problémům zamezila.

Odvolávání se k nejvyšší instanci

Ať se nikdo neklame, že se tento „královský status“a mystická očekávání nepřenášejí na současné české prezidenty. Vždyť i všechny ty roztodivné příručky a kompendia českých dějin mají zpravidla na svém konci chronologický přehled českých panovníků (knížat a králů), do nějž je zcela na závěr automaticky přiřazen i soupis funkčních období jednotlivých československých a českých prezidentů.

Navíc samotné vyvýšené sídlo na Pražském hradě, v místech, kde se po staletí pohybovali jako jejich přímí předchůdci muži s korunou na hlavě a na jehož prestiži nic nezměnil ani fakt, že zejména po dobu komunismu to byl spíše groteskní kafkovský zámek, kam běžní občané zeměměřiči mohli jen stěží proniknout.

Navzdory tomu se o to běžní občané pokoušeli, byť o povaze komunistického režimu neměli velké iluze. Stále psali dopisy na prezidentskou kancelář, protože přece jen někde na světě musí být to místo, ta nejvyšší instance, kde se lze odvolat proti do nebe volajícím křivdám a dobrat spravedlnosti – zřejmě v duchu neprůstřelné logiky, že zlo, které někdo jako generální tajemník komunistické strany vytvoří, pak jako prezident republiky napraví.

Vzpomeňme jen na nemalou nevoli, již v listopadových revolučních dnech vyvolalo moderátorovo zvolání při pohledu na zaplněnou Letenskou pláň: „Podívej se, Gusto, jak je tady husto!“Muž, který byl v soukromí předmětem snad desítek krutě nactiutrhačných vtipů, byl přece jen pro veřejný prostor prezidentem a jako takový před blasfemií chráněn.

Narušení úcty

Navíc institut „prezidentských milostí“a amnestií, jenž umožňuje vstoupit do běžného chodu práva, má opět kořeny v milostech královských. Jak nemůže být alespoň trochu bohem někdo, kdo rozhoduje o životě či smrti, nebo alespoň o svobodě a vězení, a koho jsou od mala žáčci zvyklí vídat na obrazech ve školních třídách?

Proto i někteří v nevývratné dětské lo- gice zásadně odmítají představu, jak hezky popisuje zesnulý spisovatel Ladislav Mňačko (1919–1994) v knize Jak chutná moc, že by prezident také chodil jako běžní smrtelníci na záchod… Chcete-li se prosadit proti této psychologické zátěži a časem i záměrně vytvořené posvátnosti královského a prezidentského úřadu, pak musíte nasadit nejtvrdší „blasfemický kalibr“, a ani pak si nemůžete být jistí výsledkem.

Navzdory tomu stojí za to si připomenout „slavné nactiutrhání“anglo-amerického myslitele Toma Paina (1737–1809) v jeho dodnes svěžím dojmem působícím dílku Zdravý rozum, příznačně napsaném v roce 1776, v němž se pokoušel narušit již od dětství vštěpovanou úctu mnoha amerických osadníků k britskému panovníkovi.

„Kdybychom nalezli prapředka každého z nich, setkali bychom se s předním surovcem nějaké nepokojné tlupy… Francouzský bastard, který přistane u břehu v doprovodu ozbrojených banditů a prohlásí se proti vůli obyvatel za krále Anglie, je, prostě řečeno, naprosto mizerný a darebácký předek… Pro společnost a před tváří Boží má větší cenu jeden poctivý člověk než všichni korunovaní surovci, kteří kdy žili.“

Je proto možná i trochu paradoxem, že právě ve Spojených státech amerických je nadán prezident postavením, jež činí z místních prezidentských voleb až svého druhu přestřelený a též i poněkud nevkusný spektákl. Také v tolik republikánské Francii se některé „rituály“přímo volených prezidentů páté republiky přirovnávají k slavné tradici místní královské a též i císařské vlády.

To Němci se poučili – byl-li ještě prezident výmarské republiky Paul von Hindenburg označován za „náhradního císaře“(„Ersatzkaiser“), je nynější prezidentský úřad už jen stínem tohoto významu v pokračující epoše „kancléřské demokracie“.

„odkouzlení“českého prezidentského postu. Dokázali bychom si tím, že už jsme dospěli a že nejen falešné, ale ani „pravdivé“otce a ochranitele, jako byl Tomáš Garrigue Masaryk či Václav Havel, nepotřebujeme. Nutným předpokladem takového odkouzlení však je poprava „prvního muže“– třeba pevnou kvótou na ženy jednou za sto let. Pokud bychom chtěli „odkouzlit“prezidentský úřad, především bychom museli odvrhnout obrovské břímě do hluboké minulosti sahajících archetypů, které si spíše nevědomě než vědomě v sobě neseme Čeští prezidenti by neměli být loutkami cizích mocností ani „vůdci“neovládajícími své zpyšnělé ego, ba dokonce ani úžasnými postavami skutečných „prvních mužů společnosti“Masaryka či Havla

Nešťastná přímá volba

Ať tak či onak, vracíme se po drobném historicko-geografickém exkurzu o „prvních mužích“v minulosti i ve světě k již položené a zásadní otázce: Odkouzlit, či neodkouzlit český prezidentský úřad? A pokud odkouzlit, pak jak? Proti odkouzlení hovoří, že i racionální ideji státnosti jistá „státoprávní mystika“nemusí škodit.

Pokud se „první muž“povede, může dát svému prezidentství obsah, jenž může ve formě pozitivně nastaveného „kultu“vyzařovat do svého okolí kladné, inspirující a k následování zvoucí poselství. Tak to, jak již bylo uvedeno, nastavil samotný Tomáš Garrigue Masaryk a o totéž se snažila i další velká postava naší historie Václav Havel. Problém nastává, když se do tohoto úřadu dostanou muži, kteří sice také těží z mimořádného statusu, jemuž se těší, ale sami jsou kvůli lidské nevyzrálosti pro stát jen jednou velkou a chronickou potíží.

Proto se lze domnívat, že v českém kontextu nebyl zrovna šťastný přechod na přímou volbu prezidenta, neboť zatížil tento úřad další nadbytečnou vahou a nyní sám lid pozvedá svého hrdinu na stolec svatého Václava. Veřejný život tím byl zatížen (a „veřejnoprávní čas“doslova utracen) planými emocemi a vášněmi.

Prezidentští kandidáti se někdy uchylovali k povrchnímu exhibování, zatímco jejich voliči se div nepomátli ve sporech o záporech a kladech svých vyvolených borců. Interpretovat toto „vzrušení“(tento úřad pro svůj mystický rozměr lidi vskutku vzrušuje) jako projev probuzené občanské uvědomělosti a zájmu o politiku je naprosto scestné.

Každopádně to však už nyní není král z Boží (parlamentní) milosti, ale „z vůle lidu“– místo odkouzlení a odlehčení prezidentského úřadu se odehrál pravý opak se závažným důsledkem vzniku „rozdělené společnosti“.

Poprava jako varování

To, co bychom potřebovali, je, aby čeští prezidenti nebyli ani loutkami cizích mocností, ani „vůdci“neovládajícími své zpyšnělé ego, ba dokonce ani úžasnými postavami skutečných „prvních mužů společnosti“Masaryka či Havla, ale střízlivými a slušnými úředníky, kteří rozumějí státu a jeho převážně ceremoniálně rituálním právním potřebám.

Věčná škoda, že příležitost takto nastavit úřad nedostal po Václavu Havlovi Otakar Motejl, jenž se z tohoto úhlu pohledu jevil jako ideální kandidát. Právě takoví by totiž mohli prezidentský úřad nejspíše skutečně „odkouzlit“– a právě takovímají v přímé volbě prakticky nulovou šanci. Dále by nás nedůstojného a vpravdě „feudálního“pošilhávání poddaných po úradcích „nejvyšší vrchnosti“mohlo výrazně zbavit odsunutí úřadu z Pražského hradu do nějaké příjemné budovy na rovině.

Třeba právě toto je post, jemuž by slušela pevná kvóta na ženy – řekněme, že by jej aspoň „jednou za sto let“měla vykonávat –, aby se aspoň trochu zmírnil nezdravě soutěživý i přitrouble směšný boj alfa samců o titul „prvního muže“. Taková zdařilá „prezidentská poprava“by aspoň jednou za těch sto let v pozitivním smyslu vykonala své. Vzpomeňme, jak krotčeji si počínali pozdější restaurátoři monarchie po popravě Karla I. v Anglii a Ludvíka XVI. ve Francii.

Zkrátka a dobře takové malé varování pro všechny ctižádostivé chlapečky, kteří snad už v první třídě odpovídají s dychtivou nedočkavostí na otázku paní či soudružky učitelky, čím budou, až vyrostou: „Prezidentem…“