Otcové na útěku před dětmi
U mužů obecně shledáváme vyšší sklony k sociální patologii, to ano, avšak ženy přece mají možnost volby. Nejedna ovšem akceptuje podvodníka nebo kriminálníka, dokud výtěžky jeho činnosti proudí k ní a jejím dětem. Ohledně partnera pro život je dobré si předem poctivě odpovědět na následující otázky: neprojevuje se asociálně? Nemá sklon utíkat před problémy? Dá se na něj spolehnout? Jak reaguje v krizi? Reaguje vůbec? Neholduje nadměrně návykovým látkám? Jak se chová k jiným lidem, nepodvádí je? A jaké vztahy panují v jeho původní rodině?
Včas lze rozpoznat i zakukleného agresora. Násilnický rejstřík sice hned nerozehraje naplno, ale ve vzteku třeba rozbíjí věci nebo nakopne psa.
Peníze a péče
Snížení životní úrovně nebo dokonce nouze rodiče, u nějž po rozvodu zůstanou děti, se dá předpokládat. Ostatně i kvalita materiální a výchovné péče ze strany toho, jenž se odstěhuje, jde prakticky vždycky dolů (kromě toho řadě mužů, kteří se odstěhují a založí rodinu novou, fakticky klesne životní úroveň, neboť rozbití „starého“vztahu a založení nové domácnosti finančně vyčerpává). Kromě střídavé péče, která obsahuje zase jiná úskalí a nehodí se vždy, na to moderní společnost nemá recept. Navíc samotný rozvod málokdy představuje čistý řez, nýbrž spíš vleklou krizi.
Zdeněk Matějček a Zdeněk Dytrych, uznávaní odborníci v oboru psychologie a psychiatrie, na dané téma napsali: „V procesu rodinného nesouladu, rozvratu a rozvodu se jen výjimečně může stát, že by alespoň jeden z manželů citově či jinak nestrádal. Výrazně pak jím je ohrožen zdravý vývoj osobnosti dítěte, které rozvratmanželství rodičů prožívá. Neexistuje věk, v němž by dítě ro- Možná pomůže, když to řeknu do novin. dinným rozvratem netrpělo.“Nejvíce však podle těchto autorů rozpad rodiny postihuje děti zhruba mezi osmým a třináctým rokem věku. „Rodina omezená dnes nijak vzácně na matku a dítě zdaleka nemusí vést vždy ke zvýšené intimitě a těsnějšímu vzájemnému vztahu. Nezřídka dochází i k provokativnímu chování vůči matce ze strany dítěte, zvláště jde-li o chlapce, a jeho zvýšené snaze ovládnout situaci,“upozorňují Matějček a Dytrych. Dodejme, že dnes otec nezřídka doma chybí, i když nikam neodešel, ale z různých důvodů nefunguje v otcovské roli.
Podle většiny odborníků jsou k úspěšné výchově dětí potřeba oba rodiče v komplementárních rolích. Hlavně v otcovské figuře pak zřejmě na prahu dospělosti spočívá rozdíl mezi jistým vykročením do života a váhavými začátky, které se zvláště u chlapců mohou rozplynout v drogové závislosti a kriminalitě. Syn potřebuje, aby mu dobrý otec předával vzorce chování k napodobení. Sebelaskavější maminka nemá klíč k mužskému světu. Pro dceru pak táta představuje první model člověka opačného pohlaví a mimoděk se podílí i na jejím příštím ženském sebehodnocení. A právě ženy s malou sebeúctou mužům dovolují, aby se k nim chovali shora popsaným způsobem.
Jenomže více než třetina otců se svými dětmi po rozvodu úplně ztratí kontakt. Odstěhují se daleko nebo je pohltí nová rodina. Na vině může být i bývalá partnerka, která dělá všechno možné, aby kontakt otce s potomky hatila. V průběhu rozvodových tahanic dnes matky čím dál častěji proti otcům používají vylhaná obvinění z týrání nebo sexuálního zneužívání dětí. Nespokojenost s rozsahem svého vlivu na výchovu po rozvodu leckterý otec bere jako důvod k odepření alimentů. „Není dítě, nejsou peníze,“konstatoval jeden z nich. Podle zkušeností Probační a mediační služby ČR je za neplacením výživného faktická nemajetnost pouze někdy. Ze sedmdesáti procent jde o konflikty a snahu uškodit a ublížit bývalé partnerce nebo partnerovi. Právě posílení mediace u rozvodů manželství s dětmi by podle některých návrhů mohlo v dané situaci pomoci.
Neurčitý pocit závazku
Neplacení alimentů provází kličkování mezi paragrafy, práce načerno, převody majetku a nelogické změny zaměstnání za místo hůře placené. Proč je tím, kdo na své děti „pozapomněl“, skoro vždy otec, se vysvětluje jednoduše: většinou s nimi po rozvodu nežije. Jenže tak jednoduché to asi nebude.
Stane-li se muž otcem, nemusí se o tom ani dozvědět, zatímco pro ženu těhotenství a posléze mateřství představuje „nepřehlédnutelnou“dlouhodobou fyzickou i psychickou zátěž. Jistě existuje i biologická podmíněnost otcovských citů, ale podle všeho je slabší. Jak otce přimět, aby prostředky získané v boji s jinými muži nosili mnoho let tam, kde vyrůstají jejich děti, to musely řešit i všechny spo- lečnosti před námi. Potomci jednoho otce mohou vyrůstat na mnoha místech současně. A patrně ve všech lidských kulturách muže v sexuálním životě přitahuje změna. Pak samozřejmě záleží na jeho povahových vlastnostech, vzájemném vztahu s partnerkou, ale také na tom, jaké chování je v dané společnosti pokládáno za „normální“.
Naši předkové vynalezli řešení. „Je holou skutečností, že přinejmenším ve vyšších kulturách byla z praktického i teoretického hlediska zavedena povinnost manželského svazku proto, aby byl otec donucen postarat se o svoje děti,“vysvětluje klasik antropologie Bronislaw Malinowski v knize Sex a represe v divošské společnosti. „Nelegitimní potomek se od svého otce zpravidla nedočká takové péče jako legitimní, o nějž otec pečuje starostlivěji z větší části proto, že je to jeho povinnost.“V mnoha společnostech pak morálka i zákon předepisovaly, že skupina sestávající jen z matky a dětí není sociologicky úplná.
Dříve všeobecnou instituci manželství Bronislaw Malinowski chápe jako zvláštní, tvořivý čin kultury, stvrzení či punc ustavující nový vztah mezi dvěma lidmi. „A jakmile dva lidé vstoupí do svazku stvrzeného a posvěceného společností, jsou povinni plnit množství ekonomických, náboženských a domácích povinností.“Zjednodušeně řečeno: institucemanželství podle Malinowského teorie ukládala manželům povinnost chovat se tak, aby to co nejvíce odpovídalo potřebě zachování lidského druhu. Naopak muž a žena, kteří se rozhodli žít spolu jako manželé bez příslušného „stvrzení“, byli vystaveni mírnější či tvrdší sankci. Mnohá tradiční společenství se obdobnými pravidly řídí i dnes. Na Západě stoleté až tisícileté zvyklosti v druhé půli minulého století smetla sexuální revoluce. Současník se ve svém intimním životě potýká s minimem omezení.
V mnoha společnostech (bez rozdílu náboženství) se rovněž uplatňovala odlišná sexuální morálka pro muže a ženy. Od dívek se očekávalo, že se budou vdávat jako panny, zatímco nad předmanželskými zkušenostmi ženicha se přivíraly oči. Nevěra manželky bývala hodnocena mnohem přísněji než manželova. Feministická teoretička by patrně vysvětlila, že šlo o usurpaci žen, které se tak stávaly majetkem otce a potom manžela. Omezení ženské sexuality však zřejmě také – nebo dokonce mnohem spíš – cílila namuže. Zdroje pro potomky totiž zabezpečoval ochotněji, byl-li si jist otcovstvím.
A od budoucích otců se vždy očekávalo mnohem víc než dnes. Kdo neměl majetek, prosperující hospodářství, zavedenou živnost nebo předpoklad, že něco z toho zdědí, těžko se mohl oženit. Pro založení rodiny se dávala přednost muži, jenž vykazoval rysy postavení, cílevědomosti, stability a kontinuity. Cílem selekce ženichů jistě bylo také dcery chránit před zkušenostmi, jaké líčí dnešní samoživitelky. Anebo mohlo jít o chamtivost. Záleželo na rodičích. Povinnost manželství, sexuální omezení nebo odstrkování nemanželských dětí z dnešního pohledu samozřejmě znamenala diskriminaci a bezpráví. Na nevědomé úrovni však takto lidé sloužili cíli, který jednotlivce přesahuje.
Obvykle se domníváme, že předkové ve svých pragmatických svazcích museli být velmi nešťastní. V průměru však asi ne více než současníci, kteří si partnera volí z osobní náklonnosti. Dnešní snadný rozvod a volný svazek nabízejí možnost rychlého úniku z nesnesitelného soužití, což ale zároveň eliminuje snahu, aby nesnesitelné nebylo. A liberalizace intimního života každopádně přinesla jeho zevšednění.
Někteří z prvních feministů tvrdili, že až budou ženy ekonomicky samostatné, narovná to milostné vztahy. Manželství obecně se pak změní v krásný, harmonický svazek. Zatím to s prognostickými schopnosti těchto hlasatelů moc dobře nevypadá. Současník má sloužit hlavně svým touhám, cílům, proměnlivým citovým hnutím a reprodukci společnosti tak nějak mimochodem. Dřívější povinnost živit svoje děti snadno nahrazuje neurčitý pocit závazku, který lze kdykoli vypovědět. A jeho vypovězení si pak racionalizovat třeba ve smyslu „přece nebudu platit na děti, když mě ani nemohou navštěvovat“.
V dnešním Česku vyrůstají stovky tisíc dětí jen s jedním z rodičů. Kromě psychosociálních problémů neúplnou rodinu nezřídka charakterizuje i nízký ekonomický status. Na vině je mimo jiné fakt, že velká část rodičů po rozpadu partnerského svazku neplatí svým dětem výživné tak, jak má. Neplacení alimentů ze strany otců provází kličkování mezi paragrafy, práce načerno, převody majetku a nelogické změny zaměstnání za místo hůře placené