Píšu jakoby do nejistoty

ginálů či jejich opisů, někdy fyzicky porušených, psaných desítkami různých rukou, a nadto jazykem, jenž se vzpíral uchopit dosud nepoznané skutečnosti ze zcela exotických krajin, které misionáři viděli z Evropanů jako vůbec jedni z prvních. Další okolnosti, které měly vliv na podobu korespondence, s omluvou sdělují konečně samotní pisatelé. Z mexické misie Sisoguichi žádá Josef Neuman své spolubratry: „Prosím, abyste prominuli můj barbarský písemný sloh. Pokud jsem se provinil proti pravidlům latinského jazyka, vzpomeňte na to, že se nacházím mezi divochy v zemi, kde člověk kromě bohoslužby a breviáře nepřijde s latinou vůbec do styku.“Aby překladatel maximálně porozuměl dobovému kontextu a reáliím, bylo tedy zapotřebí být zčásti i historikem, teologem, hispanistou, zoologem, botanikem, antropologem, popřípadě s těmito profesemi intenzivně spolupracovat.

Jezuita – člověk jako my

Editor a překladatel Pavel Zavadil (* 1974) oceňuje odkaz této skupiny obyvatel české kotliny jako významný příspěvek k dějinám objevování Ameriky a Tichomoří a po právu ji označuje za „exotickou perlu českého barokního písemnictví“. Jezuité z České provincie, pohybující se na pomezí mezi touhou po spáse a dobrodružstvím, pomáhali svým krajanům doma (jako jedni z mála) konstruovat na svoji dobu nezvykle autentickou představu o exotických zemích.

Jiří Brandt vyjmenovává curiosa, která viděl prvně v životě a jež nebylo možno přiblížit jinak než příměrem, vizuální analogií k domácím reáliím. Píše například o „obrovské rybě, která byla delší než polovička galeony, houpala se na vlnách jako v kolébce a připomínala štiku“. Jindy zas jezuité do vyvolání alespoň přibližných představ zapojili i další smysly, když popisovali jemnou chuť banánu nebo avokáda, „což je přímo jakési máslo ukryté pod zelenou slupkou“. Ignác Tirsch dokonce pro názornost realitu Mexika a Dolní Kalifornie – vzhled domorodců, faunu, flóru a architekturu – zobrazil v unikátním díle Codex pictorius Mexicanus na 47 barevných kresbách ve stylu koloniálního baroka.

Jezuitští misionáři tradičně vystupovali jako žádaní a uznávaní odborníci v technických, přírodovědných, lékařských a jiných oborech. Evropskou vzdělanost v jiných kulturních sférách nejen šířili, nýbrž vědu a kulturu Evropy zároveň obohacovali (leckdy na vysoké úrovni) jako autoři slovníků, gramatik domorodých jazyků, lékařských knih, etnografických nebo astronomických pozorování či jako tvůrci map. Není jistě bez zajímavosti, že Valentin Stansel nebo Karel Slavíček vedli korespondenci s předními evropskými učenci své doby (A. Kircherem, É. Soucietem. J. M. Delislem, T. S. Bayerem aj.) a Stanselova astronomická pozorování prý citoval i Isaac Newton.

„Dobyvatelé zámoří“si zasluhují respekt rovněž svým silným charakterem a energií při překonávání překážek, které jejich cesty a práci nesporně provázely. V době, kdy po celém světě pohodlně cestujeme letadly, auty a autobusy a většina z nás do vzdálené reality vlastně pouze nahlédne, si jen těžko představíme tehdejší zdolávání Kordiller za extrémních výkyvů počasí, cestu amazonskými pralesy nebo pobyt v tropických oblastech, kde bychom žízeň zaháněli „vodou hemžící se ropuchami a nepřetržitou zásobou červů“nebo bychom pojídali „zkažené, páchnoucí maso“či „červivé suchary“, jak se v dokumentech také dočteme. Sugestivní je v tomto ohledu výpověď Jiřího Brandta o cestě chilských misionářů do Panamy, svědčící o pevnosti při překonávání neuvěřitelných obtíží, včetně život ohrožujících tropických nemocí: „Vaší důstojnosti by zvonilo víc v uších, kdyby si měla vyslechnout, co vše, jak mnoho a jak veliké soužení jsme v této době museli vytrpět na těle i duši. Mnozí z nás si více přáli smrt než takový život.“

Pavel Zavadil ve svých předchozích textech zařazených do nepublikované disertace – tu obhájil v roce 2011 na Univerzitě Karlově a vedoucím práce byl vzpomenutý Martin Svatoš (disertace je k dispozici na internetu) – přesto ukazuje misionáře především jako lidi nám podobné, kteří v osobní korespondenci vystupují poněkud jinak než ideál zpodobovaný v oslavných dobových spisech. Tady je máme možnost vidět jako lidi z masa a kostí, kteří propadali v odlehlých končinách zcela přirozeným pocitům strachu, malomyslnosti, deprese či izolovanosti od domova a smutku nad ztrátou svých blízkých. Jejich původní nadšení a zápal při příchodu do „vytoužených misií“pohasínaly při střetu s tvrdou realitou a styku s domorodými obyvateli, o nichž pochybovali, že to jsou vůbec lidé, anebo je rovnou označovali za zvířata, jež je třeba spíše proměňovat na člověka než se snažit o jejich christianizaci. Na druhé straně badatel Zavadil u jezuitů stopuje i prvky humoru. Misionáři nebyli nějací zapšklí lidé, sledující zcela slepě svůj plán, uměli se smát, jejich smysl pro humor „nebyl řízný a zemitý, ale spíše jemný a nenápadný, takový, který pohladí na duši“.

To, co je označeno v titulu výboru jako dopisy a zprávy, ne zcela jednoznačně odpovídá požadavkům na genologickou čistotu – mísení žánrů je v tomto svazku více než zjevné. Nalezneme tu strohé zprávy o cizích zemích s převahou deskriptivních pasáží, formu deníku, v němž je den po dni zaznamenáno podstatné dění, jindy se list promění v cestopis, v dobrodružný příběh či jej můžeme číst jako osobní výpověď odhalující lidské nitro v přívalu dojmů, za situací, v nichž člověk kolísá mezi nadějí a obavami o život.

V tichém ústraní

I přes svoji značnou obsáhlost je kniha logicky torzem. Nevíme a nikdy se již nedozvíme, kolik dopisů se těmi rozličnými a krušnými cestami ztratilo. Pavel Zavadil se však ukazuje jako výjimečný „misionář“, který se jistě bude pídit po tom, kolik takových dokumentů od českých jezuitů ještě leží v evropských a zámořských archivech; a lze si přát i „dobytí“Indií Východních.

Téma si tedy našlo svého editora a stalo se mu zřejmě životní láskou a náplní. Pro svůj rozsah a mnohé obtíže plynoucí z interdisciplinárního charakteru kniha vznikala dlouhodobě a trpělivě, v ústraní od akademických ústavů, kde by její autor mohl narážet i na problémy nepochopitelné zaujatosti. Byl by nucen obhajovat, že jeho výpravná komentovaná překladová edice se nepochybně stane jedním z nejvýznamnějších příspěvků k české barokologii a po mnoha desetiletích významně obohatí dějiny naší literatury.

Zbývá dodat, že kultivovaně přeložené dokumenty doplňuje výkladová část, usnadňující porozumění dobovým reáliím. Redakční práce nakladatelství Argo je precizní. A v neposlední řadě… titul Čeští jezuité objevují Nový svět je významným vkladem k regionální kulturní historii početných obcí a měst, jejichž rodáci ve své době patřili ke kulturní elitě, která „tvořila dějiny světa“.

„Prosím, abyste prominuli můj barbarský písemný sloh. Pokud jsem se provinil proti pravidlům latinského jazyka, vzpomeňte na to, že se nacházím mezi divochy.“