Historici – hlídací psi demokracie
Ti příliš neumožní, abychom historii pochopili. let trvajícím tréninkem. Debaty o historii v něm hrají zásadní roli.
Zatím tady převládá pravý opak: zneužívání emotivního potenciálu historie k boji s protivníky. Historické diskuse připomínají spíš přetlačovanou než demokratický dialog, například pokud se týkají komunistické minulosti, jsou dosud podivně zavilé, nesené sklonem k účtování. Přitom touha po účtování redukuje reflexi na hledání viníků a oslabuje chuť historii do všech důsledků poznávat. Debaty o komunismu jsou tak dodnes v zajetí polarizace na „relativizaci zločinů komunismu“na straně jedné a „primitivní antikomunismus“na straně druhé. zet s jemnými vlákny, která náš pohled na moderní dějiny propojují s míněním o sobě samých a jež vposledku způsobují, že skoro každé téma z minulosti je pro někoho citlivé. O existenci takových vláken se lze přesvědčit snadno: stačí přinést nějaký nový výklad obecně známé historické události – a vždy se najde někdo, koho se to osobně dotkne. Nový obraz historie totiž nutně znamená i nový přístup k současnosti. Jakákoli práce s vlastní identitou je přitom vždy náročná a zpravidla značně nepříjemná; je to pro nás cosi jako vivisekce či spíše „otesávání zaživa“.
Vezměme nejzřetelnější český příklad: debaty o poválečném nuceném vysídlení Němců vyvolávají stejný typ emotivní rezonance jako poukazování na xenofobii spojenou s přílivem uprchlíků. Není to náhoda. Historik Matěj Spurný v eseji Myslet odsun nasvítil zmíněné vysídlení jako událost, která v nás až do dnešních časů zakotvila princip etnické čistoty jako cosi žádoucího a pro stát konstitutivního. Tušíme, že je to princip chybný, avšak jsme na něm závislí, protože jinou možnost neznáme a je příliš pracné ji vymýšlet. Tohle bychom jednou měli umět nahlédnout; nejprve ovšem musíme zvládnout nereflektovaný odpor, který v nás každý pokus o takové nahlédnutí vyvolává.
Reflexe jako civilizační vynález
Důsledným reflektováním minulosti je možné vymknout se z jakési „odevzdanosti svému osudu“, zbavit se léta vžitých stereotypů a domnělé předurčenosti, a hlavně – zcela svobodně si určit osud jiný. Panují však veliké rozdíly v tom, jak se s tím ta která společnost dokáže vypořádat. Tento – bez nadsáz- ky – civilizační vynález vznikl v západní Evropě, především v Německu, jako důsledek snahy pochopit, jak se mohla vyspělá společnost dát do služeb vraždící diktatury a jak to už napříště nikdy nedopustit.
Reflexe minulosti se od té doby stala nezbytnou součástí západních demokracií. Její význam lze srovnat s jiným vynálezem poválečné doby, sociálním státem. I ten se po válce rozvíjel z motivace zabránit tomu, aby se nadkritické množství voličů dostalo do tak bídných sociálních podmínek, že snadno sednou na lep novému diktátorovi. Evropská demokracie po druhé světové válce je díky oběma vynálezům kvalitativně jiný systém než před ní. Jejich společným smyslem není nic menšího než vytvářet předpoklady pro racionální debatu. Chceme-li v tomto smyslu mít západnější demokracii, nezbývá, než aby i vynález kritické reflexe minulosti u nás zapustil hlubší kořeny než dosud.
Pro kvalitu reflektujícího dialogu je ovšem důležité umět připomenout ve správnou chvíli podstatné zkušenosti. Z historie lze samozřejmě použít leccos a lecjak. Soudobý postoj k imigrantům ovlivní jinak vyprávění o náboženské toleranci a jinak sugestivní popis plenění Říma barbary. Obojí může být vydáváno za reflexi, ale obojí nemá stejný potenciál vysvobodit nás z utkvělých představ o tom, jak lze řešit současný problém. Jak to rozlišit? Jistým vodítkem může být kvalita, s níž se snažíme historické souvislosti doložit. Pokud někdo setrvává u jakési emocionální rezonance se silným historickým obrazem, je to už na první pohled špatně. A také je rozdíl, jestli hledáme v minulosti inspiraci pro řešení otevřených otázek, anebo jen potvrzení hotového názoru.
A ještě jednu důležitou věc přináší reflexe minulosti demokratickému dialogu – nadhled. Nadhled plynoucí z poznání, že navzdory oblíbeným oslavám dějinných milníků ty opravdu důležité změny potřebují svůj dlouhý čas, vždy se pořádně promýšlely a ještě pracněji prosazovaly. To neznamená, že lze současné problémy považovat za málo naléhavé. Jen je při jejich řešení potřeba nepodléhat volání hektické doby, které často zaměňuje uspokojení z dílčí akce za skutečnou práci na proměně světa. Prohlédnout skrz prach nekonečně vířený každodenním ruchem typickým pro liberální demokracie, i to patří k dovednostem, které pak činí veřejné diskuse klidnější a racionálnější.
Diskutovat o našich dějinách je kupodivu vášnivější než diskutovat o výši daní nebo dálničním mýtě. Od daní či poplatků totiž neodvozujeme svoji identitu – ani společenskou, ani osobní. Zato dějiny jsou pro nás jakýmsi nástrojem sebenalézání. Jenže k tomu, abychom dokázali od historie odvozovat skutečnou sebedůvěru, potřebujeme se naučit zacházet s „naším příběhem“svobodně a kriticky.
Historie proti hysterii
Každá společnost, která dokázala proměnit své historické vědomí v rámci otevřené debaty, se jako celek proměnila. Srovnejme Německo třicátých let minulého století, z něhož utíkají Židé i další skupiny obyvatel, s dnešní sebevědomou reakcí Němců na příchod milionu uprchlíků. A srovnejme předválečné Československo, poskytující mnohým utečencům azyl jakožto poslední výspa středoevropské demokracie, s dnešním Českem, které se cítí ohroženo několika stovkami uprchlíků. Jistě – nelze dělat příliš snadné paralely a závěry, avšak to, že některé společnosti zvládají řešit složitější problémy než jiné, je nepopiratelný fakt.
Umět s klidnou myslí řešit náročné výzvy současnosti se nenaučíme dřív, dokud nezvládneme pravdivé sebenahlédnutí skrze dějiny. V tom mají nezastupitelnou roli historici a odborné instituce, neboť umění zvládnout složité a vícevrstevnaté výklady minulosti (stejně jako současnosti) se rodí dlouho a těžko. Právě historici mají – respektive měli by mít – schopnost prokazovat odolnost vůči stresu v debatách. Vést dialog o dějinách a přitom dodržovat pravidla demokratické diskuse – to je základní demokratizační mise všech, kdo se dějinami zabývají.
Emoce a hysterie se sice dříve či později objeví snad v každé veřejné debatě, ale je rozdíl, jestliže budou pouhým doprovodným jevem napjatých situací, anebo zda zcela ovládnou prostor. Výsledek se neliší ničím menším než tím, zda dění v příštích letech budeme mít ve svých rukou a ve své zodpovědnosti, anebo zda se nám zcela vymkne, jak se v historii stalo už mnohokrát.
Převládá zneužívání emotivního potenciálu historie k boji s protivníky. Historické diskuse připomínají spíše přetlačovanou než demokratický dialog.