Bratrstvo kočičí pračky

Je to ještě konceptuální umění, když se na realizovanou myšlenku dá místy tancovat? Duo Matmos reprezentuje ty, kdo skutečný svět jak zvukově vytěžují, tak komentují. Může být „hudba pračky“víc než rarita?

První, co nás může nad albem Ultimate Care II napadnout, je: není na tohle už pozdě? Dvojice Matmos, původem ze San Franciska a nyní součást živé baltimorské scény, natočila celé album jen se zvuky pračky.

Matmos na to mají samozřejmě plné právo: jsou jedněmi z velkých protagonistů samplovací elektroniky – tedy nasávání všemožných zvuků skutečného světa a jejich autorského tvarování do nového díla. Pracovali se zvuky z plastické chirurgie i laboratorních pokusných krys, vytvořili zvukový portrét osobnosti Williama S. Burroughse a naživo doprovázeli Björk samplingem chůze, hry na kameny i míchání karet. Za posledních patnáct let toho hodně vymysleli a zároveň ukázali, že umějí extázi postklubových rytmů vyždímat ze zpracovaných zvuků i naživo. Viz jejich jediné české vystoupení v rámci festivalu Stimul na podzim roku 2008.

Naslouchat chlebu se šunkou

Tohle album je dobrou příležitostí ohlédnout se za scénou, která se přimkla ke zvukům skutečného světa a rozhodla se je zpracovávat. Často se tak naplňovaly znaky konceptuálního umění. Zároveň ovšem vznikala hudba, kde se paradoxně prostupovaly taneční rytmy s asociacemi na konkrétní objekty a situace. Nemalá část scény dokonce využila snazší technologické možnosti ve zpracování zvuku ke společensko-politickým komentářům. William Basinski natočil ze své střechy doznívání pádu newyorského World Trade Centra a nekonečné víření prachu: včlenil je do opusu The Disintegration Loops, kde rozpad zvuku dává myslet na rozpad světa, jak jsme ho znali.

Politiky se po léta drží anglický producent Matthew Herbert: zajímá ho globální trh s potravinami, viz album One Pig, točící se kolem typického jatečního vepře, vypěstovaného pro konzumaci.

Dnes se zdá, že nadšení z velkých možností samplingu a chytrých konceptuálních zvukových kombinací patřilo nulté dekádě: i skupina The Books, jejíž audio- vizuální citace z firemních prezentací a meditačních instruktáží se místy dotýkaly geniality, se už rozpadla. Co teď s pračkou? Není to zaměnitelný koncept a nebylo by nakonec stejně možné vydestilovat hudbu z pečení krůty, vaření kafe, myčky, ledničky, laptopu, mobilu nebo pirátského stahování hudby?

Trip hop i jazz: koupelnová suita

Albová nahrávka nakonec ukazuje, že Matmos se ještě pořád umějí dostat z pastí, které na sebe nalíčí. Jednak dokážou svou věc promyslet a pak jsou dost dobří hudebně: zúročuje se tu zázemí, jež sahá od zkušenosti s hudební elektronikou až k profesorskému úvazku Drewa Daniela. Ten přednáší na univerzitě v Berkeley témamelancholie v shakespearovské Anglii a vydal knižní esej o industriální (a konceptuální!) skupině Throbbing Gristle.

V minulosti Matmos opakovaně pracovali se zvuky „jedné věci“: až tentokrát si však řekli, že jim musí vydržet dech na celé album dlouhé právě tak jako běžný prací modus: osmatřicet minut. Zkoumání zvuku pračky věnovali důkladnou přípravu: zjistili třeba, že nové evropské modely jsou už moc tiché a potlačují i ty zvuky, které spíš než rušivý randál evokují známý chod domácích přístrojů. Když poprvé nahráli celý prací cyklus od úvodní volby programu kolečkem až po závěrečný signál, že je dopráno, byli zklamaní. Začali víc experimentovat s přikládáním kontaktních mikrofonů, dolováním zvuku víc z hloubky. Taky přizvali další baltimorské hudebníky: populárního Dana Deacona, Jasona Willetta z kapely Half Japanese a členy kapel Horse Lords a Needle Gun (někteří z nich si prý už v minulosti uMatmos doma vyprali). Ti do pračky porůznu bušili nebo digitálně procesovali její zvuk a předali ho duu.

Ve výsledku slyšíme rytmické chroustání prádla, delší spojité prodlevy ždímání, kovové údery a elektronické pípance: vedle pračky, čistě zachycené, převažují místa přetavená, rozkrájená a nově komponovaná. Klíčové je, že Matmos vlastně během suity mění žánry: jednou je zvuky svádějí k industriální hudbě, pak k elegantně trendovým beatům, housu, chaosu zvukových koláží a free jazzu i šumivé new age; oni sami v tiskové zprávě tvrdí, že došli i ke krautrocku a Miami bass. Bez ohledu na nálepky, právě přelétavý charakter plochy, který skutečně pračku nahlíží z různých úhlů, je silným faktorem úspěchu desky. Za zmínku stojí, že celek je podáván posluchači jako jeden spojitý track: i když by jistě bylo vděčnější rozřezat ho na segmenty a poskytnout tak větší nápovědu stran pestrosti alba.

Za vším tím sykotem, šploucháním, zvuky mechanickými i tekutými nás nakonec nemůže minout vlastní úvaha: co jsme si zažili s pračkou a zda má tanec kolem bílého totemu značky Whirlpool nějakou evokativní sílu. Dva chlapi, kteří spolu po léta žijí, tu amplifikují předmět, ve kterém se setkává špinavé prádlo celé rodiny: to platí pro Baltimore i Prahu. Mizí tu stopy toho, čím jsme prošli, a nahrazuje je hromadně distribuovaná tichá dohoda o konejšivé vůni aviváže. To všechno se děje cyklicky, viditelné otáčení prádla evokuje kruhové opakování tohoto aspektu domova přes několik generací. Koneckonců pračka je jedním ze spotřebičů, které nenahradí počítač.

Pračka patřila dřív mnohem víc do ženského světa: a nezapomenutelná je píseň Kate Bushová Mrs. Bartolozzi, která v refrénu snivě opakuje „washing machine, washing machine“a barevný vír rotujícího prádla označuje za moment tichého klidu a slasti téměř erotické. Ale i takoví Sonic Youth vydali album Washing Machine: dokonce jeden čas plánovali, že by kapelu přímo přejmenovali na Pračku.

Jak vidno, Matmos nejsou zdaleka první hudebníci, které fascinuje ten těžký objekt. Teď jim nezbylo než vyrazit s ním na turné po USA i Evropě. Marně se obraceli na firmu Whirlpool, zda nechce turné zasponzorovat. „Pod sponzoringem pivovaru bych měl dost problém,“řekl v rozhovoru Drew Daniel, „ale mít jako sponzora Whirlpool je tak absurdní a mimo srovnání, že bych do toho šel hned.“Výrobce modelu Ultimate Care II, na kterém stojí celá deska, ale vzkázal hudebníkům něco, co lze shrnout asi takto: „Naše podpora spočívá v tom, že nebudeme zkoumat, zda bychom vás za to všechno mohli hnát před soud.“Tak svět oplácí konceptuálním umělcům, kteří zacházejí s výrobky globálních firem…

Umělců, kteří vytvářejí hudební díla podle koncepčního procesu, je dnes řada. Matmos se řadí k těm „měkčím“: hlavně proto, že strukturu díla určují sami jako skladatelé, nepodřizují ji kódu zvenčí. Holly Herndonová, autorka progresivní elektronické hudby (vloni hrála na kutnohorském Creepy Teepee), v rozhovorech po loňském albu rozkryla některé „neslyšitelné“koncepty: třeba že ambient ve skladbě Chorus vznikl konverzí dat (konkrétně: osobního surfování po webu) ve zvuk. Novinář a vydavatel Britt Brown to označil za příznak slabosti: není zveřejňování skrytých procesů signálem, že pro publikum prostě nefungují? Holly Herndonová odpověděla, že je tu přece tradice „programní“hudby, která se vztahuje k určitým tématům: tím jejím je soukromí a špiclování uživatelů sítě, jak je praktikují mocenští hráči.

Něco ukrýt, něco nastrčit

Právě moc a kontrola jsou dnes silným tématem konceptů. Technologie nově distribuují informace a také je umějí nově skrývat. Norský umělec Lars Holdus, který pracuje pod nickem TCF, vydal před rokem album, jehož titulem je řetězec hexadecimálních kódů. Fanoušek na blogu Aesthetic Complexity se rozhodl vynaložit čas i energii na luštění. Když závěr alba prohnal softwarem, aby pořídil spektrogram, obraz zvukových frekvencí ukázal zřetelnou fotografii policejního brutálního násilí, později identifikovaného jako střet na demonstraci v Řecku 2011. Interpretovat takový autorský postup není těžké: hudba může v metaforické narážce vypovídat o ukrývání a utajování informací (a osob) v situaci, kdy média zároveň „nastrkují“veřejnosti informace a těla jiná; především aby ovlivňovala spektrum dominantních témat a veřejnou diskusi.

„Novým obsahem se stala akvizice, distribuce a management informací,“řekl nedávno v rozhovoru Kenneth Goldsmith, zakladatel portálu pro umění 20. století Ubuweb a básník. Sám jako autor vyklidil pole „kreativního psaní“a věren svému přesvědčení na nedávném čtení četl zprávu o pitvě zabitého osmnáctiletého Michaela Browna při – mezinárodně medializovaných – nepokojích ve Fergusonu. Takový „tvrdý koncept“má své kritiky, na což Goldsmith odpovídá: „Messengeři měli vždycky v patách vrahy.“A je jedním z mnoha, kdo jsou přesvědčeni, že umění je podstatnou vstupní branou do současných debat, do nichž by mnozí z jeho publika jinak nevstoupili.

Hudba může v metaforické narážce vypovídat o ukrývání a utajování informací (a osob) v situaci, kdy média „nastrkují“veřejnosti informace a těla jiná

Matmos: Ultimate Care II. 38 minut. LP (limitovanou edici „v barvě špinavého prádla“), CD a download vydal Thrill Jockey, USA 2016.