Zpívalo se a tančilo i v ulicích
Ve 14. století se hudební kultura ubírala několika směry. Duchovní hudba, která byla spjata s křesťanstvím a jeho bohoslužbami, měla základy v gregoriánském chorálu. Autorem tohoto souboru liturgického zpěvu se stal papež Řehoř Veliký (540 až 604). Díky liturgické hudbě se utvářela také lidová duchovní píseň. K ní řadíme například zpěvy Hospodine, pomiluj ny (asi z 10. století) a svatováclavský chorál (asi z 12. století).
Vícehlasy na náměstích
V průběhu 12. až 14. století se nově rozvíjely vícehlasé (polyfonní) písně, šířené i mimo církevní chrámy. Kriticky se k těmto obyčejům mezi lidmi vyjádřil kronikář Petr Žitavský (v překladu Františka Heřmanského): „ Zpěv lomenými hlasy v kvintách a půltónech zpívaných, který kdysi pěstovali jen dokonalí hudebníci, ozývá se nyní všude při tancích a na náměstích od laiků i farizejů.“Přesto se i nadále pěstoval také jednohlasý chrámový zpěv, který podporoval i Karel IV. a jeho rádce arcibiskup Arnošt z Pardubic.
Z hudební produkce 14. století známe přesto jen málo. Z dochovaných jednotlivin ale víme, že pro notový záznam se užívala čtyř- až pětilinková osnova. Hudba byla navíc součástí výuky sedmi svobodných umění, takže její teorie se vyučovala. Nástroje z Karlovy doby spatřujeme v rukopisech, např. ve Velislavově bibli (cca 1340) nebo na malbě schodištního cyklu ve Velké věži hradu Karlštejna. Písemné doklady o nástrojích poskytuje unikátně skladba básníka a sekretáře Jana Lucemburského Guillauma de Machauta. V díle Dobytí Alexandrie vyjmenoval celkem 25 instrumentů, mezi nimi strunné, drnkací, dechové, bicí nástroje, a přidal i dudy a varhany.
Hudebníci, kteří hráli pro pobavení právě na takové nástroje, bývali často najímáni na dvůr, aby hráli a zpívali urozené společnosti. Na dvorech také mohli pěvci či instrumentalisté pobývat delší čas a skládat písně. Ostatně pěvce/básníky zaznamenáváme na pražském královském dvoře už za vlády Václava I. ve 13. století. Kejklíře a různé baviče zmiňují prameny o století dříve.
Poskakují jako zajíci
Se světskou hudbou se pojil tanec, o němž se z pramenů dozvídáme nejvíce při popisu okázalých slavností. Dvorské eposy běžně zmiňují nejen hudebníky k zábavě, ale naznačují i tance, jež vše provázely. V domácích kronikách 14. století se dočteme, že korunovace králů doplňovala zábava v ulicích, kde se zpívalo, hrály hry a tančilo.
Všeobecná obliba tanečního veselí se však nesetkávala vždy s přijetím. Někteří kronikáři ji i kritizovali – jmenovitě František Pražský v polovině 14. století uvedl (v překladu Marie Bláhové): „ Mistrovské tance slušné se již netančí, ale tanečníci nyní poskakují jako zajíci.“
Mezi lidmi oblíbené byly např. řetězové tance, konkrétně tanec do kruhu, zvaný branle, kde se za hudby postupovalo tam a zpět; dva kroky doprava a jeden krok doleva.