Ručními pracemi

Školy už sice na ruční práce rezignovaly, moderní babičky, které žijí aktivně, cestují či studují na univerzitách třetího věku, doma s jehlicemi také nevysedávají. Našel se ale nový rádce a učitel. Internet. Lze na něm najít nepřeberné množství stránek s návody – jak si uháčkovat čepici, jak uplést svetr nebo si ušít sukni. Učení usnadňují videa. Ti, kdo upřednostňují osobní kontakt, mohou navštěvovat kurzy. Zájem o ně roste a nabídka je velká. Většinou je pořádají nadšenkyně do ručních prací nebo profesionální švadleny, které si touto cestou přivydělávají.

Například již zmiňovaná Dana Ryglová z Plzně nejdřív pořádala jen víkendová „intenzivní“školení, vloni ale musela díky velkému zájmu přidat ještě dvouhodinové kurzy během pracovního týdne. Přichází prý zájemci, v drtivé vět- šině ženy, všech věkových kategorií – studentky, matky na mateřské, pracující ženy i ty v důchodovém věku. Ruční práce jsou podle Ryglové koníček, který ženám jejich chlapi tolerují, protože jde o něco užitečného.

„Spousta žen má navíc problém si na sebe něco koupit – jsou buď malé, vysoké, trochu oplácané, anebo se jim prostě nelíbí, co v obchodech prodávají. Řešením je zkusit si ušít něco dle svých představ,“shrnuje Ryglová. Je tu ale ještě minimálně jeden důvod. Jak říká Ryglová, hodně jejích klientek pracuje „v kancelářích s papíry“. „Když jsou v práci, nevytváří nic hezkého, na co by se mohly po celodenní dřině podívat a co by je potěšilo.“

Proměna, která u žen s nabytím nové dovednosti nastane, je dobře vidět na víkendových kurzech, kam někdy přijdou zájemkyně, které do té doby ani nezvládly na-

Terapie s klubíčky

Ruční práce mohou být ale přínosné i jinak. „Učila jsem plést pána, který byl po dětské mozkové obrně a potřeboval trénovat ruce. Právě na to je pletení ideální,“vypráví třiatřicetiletá zdravotní sestra Zuzana Andělová, která si na mateřské založila webové stránky U jehlic a klubíček s e-shopem a nabídkou kurzů včetně terapeutického pletení. Její klient měl levou ruku funkční částečně, pravou skoro vůbec, proto museli vymyslet nový způsob pletení. Stejně tak učila plést i ženu s Parkinsonovou chorobou. „Byla hodně mladá, nemoc byla v počátku a ona potřebovala trénovat koordinaci hlava–ruce,“říká Andělová, která pracuje na oddělení paliativní péče pražské Nemocnice pod Petřínem a kurzy má jako přivýdělek a příjemné rozptýlení.

Vydělat si na živobytí pletením nebo háčkováním se daří jen málokomu. Reálnější je uživit se šitím. „Pokud u pletené či uháčkované věci dáte částku, která je únosná, a odečtete náklady, vyjde vám, že byste měli na hodinu tak dvacet korun,“vypočítává třiatřicetiletá Lucie.

Co je dnes pro mnohé koníček, bylo dříve nutností. Až do konce 19. století se o to, co nosí na sobě, starali jen ti, komu to jejich materiální postavení dovolilo. Výše situované vrstvy považovaly šití za činnost hodnou švadleny, zároveň si ale mnozí nemohli dovolit rozhazovat. Některé dívky z měšťanských rodin tedy krejčovské dovednosti ovládaly, ale na veřejnosti tajily, že si šaty šijí nebo upravují samy. Alespoň tak to popisuje historička Milena Lenderová v knize Z dějin české každodennosti.

Ostatní, a těch byla většina, byli odkázáni na odložené, zděděné či darované oděvy a na nákupy ve vetešnictvích, předchůdcích dnešních second handů. Znamenalo to, že ženymusely oděvy z druhé ruky umět přešít, aby jim anebo členům rodiny padly? „To si nejsem úplně jistá, ale myslím, že lidé, kteří si za pár krejcarů koupili něco u vetešníka, eleganci neřešili. Možná nákup ani nevyprali. Trochu větší model nevadil, hlavně když hřál a přikryl,“odpovídá na dotaz LN Lenderová.

Ženy ale tyto dovednosti samozřejmě ovládaly. „Ze starších dámských šatů se přešívaly dětské oděvy, prádlo na kojence a batolata se šilo ze sepraných pánských košil a ze strojově pletených punčoch,“říká Lenderová a připojuje ještě jednu zajímavost: „V letech první světové války, kdy byla nouze o látky, uveřejnil časopis Nové pařížské módy střihový nákres, jak zhotovit šaty na malé děvče z odloženého hedvábného deštníku.“

Singrovka pro každého

Významným mezníkem pro oděvní módu byl vznik konfekce, která se začala rozvíjet v polovině 19. století v souvislosti s objevením šicího stroje. Tento vynález zaujal i Vojtěcha Náprstka, mecenáše a bojovníka za pokrok, když navštívil v Londýně v roce 1862 světovou výstavu průmyslu a kultury Expo. „Náprstek měl čich pro vše, co ulehčovalo domácí práce,“poznamenává Lenderová s tím, že jeden z prvních, kdo koupil stroj pro svou dceru Marii, provdanou Riegrovou, byl František Palacký.

Ještě ve 40. a 50. letech minulého století byl šicí stroj, hlavně singrovka, běžnou součástí domácností. Umění šít, přešívat a také plést se ve 20. století dostalo ke slovu zejména kvůli přídělo- vému systému za německé okupace. V době socialismu platilo, že pokud někdo chtěl sebe a své děti oblékat hezky a originálně a neměl tuzexové konto, šil a pletl.

Po revoluci přišla vlna nadšení pro zahraniční značky a každý, kdo si doma na sebe šil či pletl, byl spíš exotem. Nyní se ale zase neseme na vlně ručních výrobků. Značka „hand made“je v kurzu, protože obchody jsou sice stále plné oblečení, zhusta ale nekvalitního.

Kus hezkého pod rukama

A je tu ještě jeden aspekt, proč šít či plést. „Když už nevím, kudy kam, nastříhám si čtverečky a sešívám je k sobě. Moji známí si ze mě dělají legraci, že šiju celý den a večer si pak doma sešívám šestiúhelníkovou deku. Mě to ale baví, mám to místo knížky, je to pro mě odpočinek,“přiznává Ryglová.

Zaměstnat ruce znamená, že nemůžete až tak zaměstnávat hlavu, práce nedovolí bloudit v myšlenkách někde jinde. Ať chcete či ne, část pozornosti, říká Ryglová, musíte věnovat stehování nebo počítání řádků: „Soustředíte se na to, co tvoříte, čas od času se podíváte pod ruce, kde vidíte kus něčeho hezkého, co se každým dalším přišitým dílkem či s každou další řádkou zvětšuje.“