Co chceš více, chop se lžíce
V roce 65. výročí narození a 35. výročí smrti Jiřího Schelingera vydal Supraphon reedici jeho posledních dvou alb.
Schelingerovy nahrávky už sice byly zpřístupněny na mnoha všelijakých výběrech, ale řadové desky Hrrr na ně... (1977) a ... nám se líbí... (1979) dávno zmizely z trhu. Teď se tedy znovu objevily na jednom dvojalbu, doplněny o dvanáct singlových skladeb - nechybí v ní ta z filmu Což takhle dát si špenát (1977) s nezapomenutelným refrémem, viz název článek...
Schelingerova nedlouhá kariéra byla plná paradoxů. Upozornil na sebe ve skupině Faraon, kde zpíval převážně žertovné písně typu Dráty pletací, ale hned na prvním singlu měl v roce 1973 největší hit svého života: nostalgickou baladu Holubí dům. Pak ho k sobě přetáhl František Ringo Čech.
Hrrr na rock
Rané Schelingerovy nahrávky s Čechovou skupinou často byly dost hrůzné. Na svém prvním samostatném albu Nemám hlas jako zvon zpíval Schelinger podivnou všehochuť – od Santany Chtěl jsem zpívat s Black Sabbath.
přes Black Sabbath po Neila Younga; a rozpačité původní skladby ten hudební mišmaš ještě umocňovaly. Zpěvák se dostal do značně schizofrenní situace: vystupoval v pokleslých estrádách, zároveň však jasně směřoval k hard rocku.
Měl přitom dobré předpoklady na tomto poli uspět: jeho zastřený hlas se do rockových vypalovaček výborně hodil, obklopovali ho muzikanti naladění na stejnou vlnu a publikum bylo po tvrdém rocku dychtivé. Když se v roce 1976 ustálila doprovodná kapela se sólovým kytaristou Stanislavem Kubešem, baskytaristou Janem Kavalem a bubeníkem Jiřím Stárkem, bylo už zcela jasné, jakou hudbu chtějí dělat. Bez Čechových vyjednavačských schopností by však vydavatelství i sdělovací prostředky těžko dávaly takovému repertoáru prostor.
Album Hrrr na ně... obsahovalo výhradně Schelingerovy skladby ( trochu přispěl i Stárek) a opravdu znělo jako hardrocková deska, což ve své době rozhodně bylo ojedinělé. Písněmi jako Kartágo nebo Lucrezia Borgia si zpěvák u rockového publika značně upevnil pozici; pokusy o humorné scénky mezi písničkami však působily rozpačitě. Čech o tom později řekl: „Myslel jsem si, že by se skladby mohly nějakým způsobem propojit. Hledal jsem mezi nimi pojítko. Tím se stalo smetiště, kdákání slepic měla být platforma lidské důstojnosti. Takhle jsme to prostě viděli. Jednalo se vlastně o bláboly, které měly navodit nějakou atmosféru, aniž by smyslem navazovaly na písně.“
Stáří se nepřiblížilo
Na další dlouhohrající desce ... nám se líbí... už naštěstí slepice nekdákaly, ale humoru prostá nebyla. Titulní skladba o Drákulovi, Barbuchovi a Frankensteinovi je příkladem toho nejlepšího, co Schelinger natočil: píseň má nápad, švih i vtip. Podstatná část alba však je odklonem od drsného rockového zvuku. Hostují tu členové folkového Marsyasu Petr Kalandra a Oskar Petr, také houslista Jan Hrubý z Mišíkových Etc... Repertoár je občas laděný překvapivě vážně – Čech se v textech pustil do chmurných úvah o stáří a smrti a sedmadvacetiletý Schelinger pak v písni Čas s tragickým výrazem zpíval „Stáří se v dálce blíží / to je věc zlá“. Schelinger nepatřil zrovna mezi oblíbence hudební kritiky a na Čecha recenzenti obvykle ostře útočili – pro jeho neumělé veršotepectví i pro vychytralost, s jakou se v pokrouceném prostředí české populární hudby pohyboval. Časový odstup však mnohým tehdejším výtkám otupil ostří. Skoro prorocky dnes zní, co roku 1980 napsal Petr Dorůžka vMelodii: „Jenže zvyklosti v těchto sférách už tradičně určují spíš čechovské postavičky než zatrpklí kritici; vývoj jde dopředu v těch nedefinovatelných momentech, kdy se písničky zmíněných postaviček svým původcům poněkud vymknou z rukou a vyšvihnou se nad všechny stylové hranice, a jsou třeba zároveň komerční, a zároveň docela příjemně originální.“
Jiří Schelinger 13. dubna 1981 absurdně zemřel po skoku z bratislavského mostu do Dunaje (okolnosti jsou a zůstanou už tajemné). Stalo se to v době, kdy připravoval nové album Zemětřesení, které by nepochybně bylo dalším milníkem v jeho hudebním vývoji. Stáří se mu nepřiblížilo ani z dálky; ale i mezi tím, co do svých třiceti let stihl natočit, zůstalo dost životaschopné hudby. Je dobré si to občas připomenout.