Krizi vyvolalo i porušování pravidel
Spolupracovník LN Jan Macháček se každý týden ptá ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních tématech ze světa ekonomiky a financí.
Bezprostřední příčinu krize eurozóny vidím v tom, že při vzniku eura nebylo domyšleno mnoho aspektů měnové unie. V optimistické náladě kolem Maastrichtu se předpokládalo, že až se problémy objeví, donutí situace členské země Evropské unie, aby je vyřešily. To se ostatně teď vlastně děje, jenže si to asi tehdy nikdo nepředstavoval tak zle.
Pstátní úředník ve výslužbě oložená otázka je velmi podobná známému dilematu o slepici a vejci. I zde je těžké jednoznačně označit jediný subjekt, který svým jednáním zapříčinil krizi eurozóny. Řadu indicií, které ukazovaly na narůstající nerovnováhy od samotného počátku zavádění společné měny, podcenili jak analytici finančních trhů, tak makroekonomové i političtí lídři.
Dnes máme sklon zapomínat, že projekt ve svých prvních letech byl „oslavován“nejen politiky, ale i ekonomy jako úspěch. Stačí se podívat na studie hodnotící prvních deset let eurozóny zveřejněné ještě v roce 2008. I američtí ekonomové, kteří byli v devadesátých letech velmi skeptičtí k možnosti úspěchu měnové unie mezi členskými zeměmi EU, si začali „sypat popel na hlavu“a uznávali, že projekt se navzdory jejich skeptickým očekáváním zdařil.
Této euforii částečně podlehli i analytici finančních trhů. Především z hlediska amerických analytiků se po zavedení eura stala eurozóna jedním celkem, kde není nutné rozlišovat ekonomický vývoj jednotlivých členů. Stačí sledovat eurozónu a její ekonomické ukazatele jako celek. I díky úspěšné politice ECB banky tato pozice vypadala velmi stabilně a nebyl důvod k panice.
I političtí lídři eurozóny mají máslo na hlavě. Zpětně lze dohledat komentáře lídrů Francie i Německa, kteří si byli vědomi, že měnová unie nevybavená bankovní a fiskální unií bude ohrožena v době krize a výskytu asymetrických šoků. Jelikož však neexistovala politická podpora dalšímu sdílení kompetencí na nadnárodní úrovni, odložili kompletaci měnové unie a diskusi o vytvoření potřebných ochranných mechanismů na „lepší“dobu.
S ohledem na uvedené skutečnosti je krize eurozóny pouze zviditelněním procesů, které finanční trhy, makroekonomové i političtí lídři dobře znají, pouze je z různých důvodů dlouhodobě ignorovaly.
Mendelovo evropské centrum
Krize eurozóny představuje natolik komplexní a vzájemně propojené téma, že při nejlepší vůli zřejmě není možné identifikovat její jednu jedinou příčinu. Pro tento účel má možná smysl učinit rozdělení na příčiny a spouštěče, zejména proto, že vlastní krizi eurozóny souběžně doprovázela nejhlubší ekonomická recese za mnoho uplynulých desetiletí.
Je možná vhodné se také pokusit definovat, co to je (byla) krize eurozóny, jež by neměla být zaměňována s recesí. Za krizi eurozóny je možné označit projevy, které přímo souvisejí se selháním prvků, na kterých byla a je založena, a následky, jež toto selhání vyvolalo.
Jednou z klíčových příčin krize bylo soustavné porušování pravidel Paktu stability a růstu, jejich neustálé rozmělňování a naprosté neuplatňování nápravných a sankčních procedur. Toto porušování nejen vedlo k bezprecedentnímu zadlužení veřejné sféry, ale i vysílalo signál sféře soukromé (domácnostem i korporacím), že život na dluh je normální a zabývat se jeho splácením zbytečné.
Druhou příčinou pak je zcela chybné pojímání rizika v důsledku iluze, že riziková prémie v celé eurozóně je stejná či velmi podobná. Tento faktor lze opravdu především přičíst trhům, přičemž lze spekulovat o jeho důvodech. Třetí důvod může spočívat v chybějícím instrumentáriu, kterým eurozóna disponuje nyní, ale nedisponovala před rokem 2008 – sem spadá jak Evropský stabilizační mechanismus, tak celý systém koordinace hospodářských politik v rámci evropského semestru. člen Evropského hospodářského a so
ciálního výboru, Brusel
Lubor Lacina Důsledek opomíjení známých procesů Systémové selhání Pavel Kohout Mylná dominantní myšlenka
Součástí krize nepochybně bylo selhání trhu: jedno z nejmasivnějších v historii vůbec. V prosinci 2010 jsem pro LN napsal v rámci seriálu Dramata a frašky ekonomie následující: „Evropští obchodníci s dluhopisy se ocitli v nové situaci – na trh byla uvedena nová společná měna. Nedostatek zkušeností přiměl trh, aby uvěřil tvrzení politiků: že euro znamená éru trvalého bezpečí a konec finančních krizí. Když se pak ukázalo, že šlo o omyl, trhy se opět ocitly v nové situaci.
Aby si vynahradily předchozí řadu let klidu a letargie, začaly pro změnu šílet. Kolektivní moudrost trhů se ztrácí, jakmile neexistuje nezávislé myšlení. Když všichni jednají pod vlivem jedné dominantní myšlenky, ovlivňují se navzájem a utvrzují si své přesvědčení, moudrost trhů se mění v hloupost.“
Trh ovšem selhal proto, že uvěřil jedné dominantní myšlence, což byla víra, že společná měna je docela dobrý nápad pro ekonomiky natolik rozdílné, jako je Německo a Řecko, Portugalsko a Finsko či Francie a Estonsko. Nebyl to dobrý nápad a výsledky byly znát během jediného desetiletí od zavedení eura. Tato mylná dominantní myšlenka nicméně žije a je doprovázena dalšími omyly.
Partners
Debata je redakčně krácena. Celé texty na ceskapozice.lidovky.cz