Nerušte okresní soudy

Radnice a soud dodávají městu punc regionálního centra, říká šéfka středočeské justice

Jak se vlastně předsedkyně soudu zachová, když vidí, že k soudu přišla kauza, o kterou se jistě budou zajímat média? Krajský soud v Praze nedávno řešil například kauzu Davida Ratha.

Na každou takovou kauzu je třeba se připravit zejména po organizační stránce kvůli vysokému zájmu veřejnosti, a tedy velkému počtu lidí v budově soudu. Konkrétně v kauze Rath se musela udělat řada opatření. Tisková mluvčí dokonce dopředu připravovala podklady pro média, aby každý věděl, jak se chovat, co může očekávat. Někteří novináři informovali velmi korektně, u jiných bylo naopak vidět, že pracují pod tlakem a informace nebyly podané dobře.

LN Jaký je to tlak pro soudce, který dostane podobnou kauzu na stůl?

Je to pro něj obrovská zátěž. Jednak pracovní, takže když Robertu Pacovskému napadla kauza Rath a on měl v běhu další složité trestní případy, tak mu byl zastaven nápad nových kauz. Jinak by to totiž nešlo zvládnout. Navíc byl pod obrovským tlakem médií, často byl terčem i nekorektních osobních útoků. Já jej opravdu obdivuji za to, jak svou roli ve vztahu k médiím zvládl. Poskytoval pouze stručná vyjádření, ale vždy to bylo srozumitelné, stručné a věcné, což je dobrá vizitka našeho soudu.

LN Působíte už 26 let jako manažerka v justici, začala jste roku 1990 jako předsedkyně Okresního soudu v Benešově. Co se od té doby v justici nejvíce změnilo?

Já jsem v tom roce 1990 vůbec předsedkyní být nechtěla, nakonec jsem kývla s tím, že to vezmu maximálně na jeden rok. Vydržela jsem deset let. (úsměv) Zpočátku jsme se potýkali s personálním obsazením soudů. Řada lidí musela odejít, protože byli pro demokratický režim nepřijatelní, další zase odešli do lépe placených právnických profesí. Zájem o práci v justici byl nevalný, platy totiž byly velmi nízké a práce bylo mnoho. Poté se situace stabilizovala, postupně se zvýšily platy a začal být i větší zájem. A dnes máme obrovský převis poptávky po práci v justici. Bohužel jsou v řadě případů představy adeptů zcela zkreslené. Zaznamenala jsem i takové názory, že „už jsem se napracoval dost a půjdu si odpočinout do justice“. To je ale velká mýlka, práce na soudu je totiž mravenčí práce a dřina.

LNV jednom rozhovoru jste zpochybňovala dnešní hranici 30 let pro možnost být jmenován soudcem. Proč?

Díky psychologickým vyšetřením se vždy eliminují lidé nezralí nebo neschopní rozhodovat. Někdo je zralý ve 23 letech, jiný nebude pro soudcovskou práci vhodný ani v padesáti. Nezdá mi proto nutné určit jasnou hranici. Navíc vidím praktické problémy, protože řada mladých žen čeká, až budou jmenovány soudkyněmi, a hned poté si pořizují rodiny a na několik let z justice zmizí. Jistě, já je lidsky naprosto chápu, ale pro fungování soudu je to velmi problematické.

LN Čím to vlastně je, že je celkově v justici více žen než mužů, ale čím výše postupujeme, tím méně jich je?

S touto otázkou se setkávám po celou dobu, co v justici působím, tedy už více než třicet let. (úsměv) Samozřejmě je snahou nás všech, aby byla justice vykonávána rovnoměrně oběma pohlavími. Že se to stále nedaří, je dáno asi hlavně povahou soudcov- ské práce, která vyžaduje trpělivost a důslednost, tedy vlastnosti bližší ženám než mužům, alespoň podle mých zkušeností. Ostatně to potvrzují i výběrová řízení na justiční čekatele, kam se hlásí více žen a bývají také výrazně lépe připraveny než muži.

A u vyšších soudů jde především o to, kde sídlí. Když totiž musí někdo z rodiny dojíždět za prací, je to spíše muž než žena. Problém je to hlavně u vrchních a nejvyšších soudů, ale potýkáme se s tím i my. Soudci našeho soudu velmi často dojíždějí a to může řadu skvělých soudkyň okresních soudů odrazovat, pokud mají rodinu a chtějí zůstat v původním bydlišti. Jistě, z Příbrami nebo Berouna je spojení do Prahy jednoduché, ale z Kutné Hory trvá jedna cesta hodinu a půl a to už je velmi náročné. A rozdíl v platu rozhodně nevyváží toto nepohodlí. Hrát roli mohou i ambice, muži jsou přirozeně ambicióznější než ženy.

LN Jste poslední předsedkyní krajského soudu, která byla jmenována bez výběrového řízení. Myslíte si, že je špatně, že jsou šéfové takto významných státních institucí jmenováni na základě objektivního procesu?

Ale jistěže ne. Problém je v tom, že výběrová řízení sice znějí hezky, ale záleží na tom, jak jsou nastavena a připravena. Opravdu to není tak, že každý touží být soudním funkcionářem. Opak je pravdou. Za minulý rok jsme v rámci kraje pořádali pět výběrových řízení a většinou se přihlásil jediný kandidát… Největší problém je v tom, že členové vý- běrové komise vybírají mezi lidmi, které většinou vůbec neznají.

A bohužel pak se stává, že na soudní funkcionáře se hlásí lidé, kteří k tomu nemají žádné předpoklady. To ale jen z písemných podkladů ani z ústního vystoupení ve výběrovém řízení nepoznáte. A naopak vím o řadě lidí, kteří by byli skvělými justičními manažery, ale nechtějí jít do výběrového řízení. Navíc je problém, že pokud jste sedm let funkcionářem, tak nestíháte tolik soudit a utíká vám odbornost.

LN Sedmým rokem stojíte v čele soudu, který řeší především odvolání proti rozhodnutím okresních soudů. Jak často se lidé odvolávají?

Liší se to podle agend. Na trestním úseku u okresních soudů zaznamenáváme určitý pokles nápadu věcí, což je celorepublikový trend. Logicky bychom tedy předpokládali, že počet podaných odvolání bude také klesat. Je tomu ale opačně. V roce 2014 bylo podá- no odvolání v jedné třetině vyřízených věcí, o rok později už to bylo 42 procent. V trestních věcech se tedy odvolává značná část odsouzených. Zvláště v situaci, kdy se neodvolá státní zástupce, prostě „nemají co ztratit“, vyšší trest totiž dostat nemohou. V civilních věcech se lidé odvolávají méně často, zhruba v pětině případů.

Samozřejmě existuje určité procento lidí, kteří jsou skálopevně přesvědčeni o své pravdě a pokud jim soud ve všem nevyhoví, tak uplatňují veškeré řádné i mimořádné opravné prostředky. A to i v případech, kdy nejsou přípustné a tím výrazně prodlužují délku řízení. Paradoxně si na to pak zároveň stěžují…

LN Jaká jsou specifika středočeské justice, v jejímž vedení stojíte už sedmnáctý rok?

Za poslední roky se stále rozrůstá, každoročně se zvyšuje počet věcí, které dostaneme k vyřízení. Souvisí to především s tím, že řada lidí se stěhuje z Prahy do menších měst a obcí, kde je levnější bydlení a je odtud dobrá dopravní dostupnost do hlavního města. Projevuje se to v nárůstu všech soudních agend, nejvíce pak v oblasti insolvencí. Máme vysoké procento bankrotů fyzických osob, tedy řízení o oddlužení. Nebylo výjimkou, že měsíčně v našem kraji přibylo téměř pět set nových věcí; teprve na přelomu loňského a letošního roku počet těchto kauz klesl. Z dvanácti okresů, které pod náš krajský soud spadají, jsou některé spíše zemědělské – Benešovsko či Kutnohorsko, jiné spíše průmyslové, jako Mladoboleslavsko a Kladen-

LN Mluví se o možném překreslení mapy soudní soustavy. Mělo by se upravit rozmístění okresních soudů?

Myšlenka je to zajímavá, ale je naprostá utopie myslet si, že se to stihne během několika málo let. Takovou reformu je třeba velmi důkladně připravit a provázat ji s novelou procesních přepisů. Je to zkrátka velmi složitá věc, která s sebou nese také významné náklady.

LN Začínala jste na okresním soudu v Benešově, který jste pak deset let vedla. Jaký má soud v takovém městě význam?

Opravdu velký. Už historicky měla města vždy svou radnici a soud, zkrátka instituce, které leží v srdci města a dávají mu punc regionálního centra. Ještě v padesátých letech před reformou justice byly soudy i v daleko menších městech než je například Benešov. Šlo o původní rakouský model, který v Rakousku přetrvává dodnes. Tam máte i soudy, kde působí jeden jediný soudce na všech agendách půl dne v týdnu! Jinými slovy, samozřejmě je jednodušší uspořádat práci na větším soudu, ale zároveň má svůj význam, že každé okresní město má i svůj soud. Jistě bych je proto plošně nerušila.

LN Chybí vám souzení? Za necelý rok vám vyprší mandát, jak se na to těšíte?

Chybí mi hodně, ale pokud se chce člověk poctivě věnovat manažerské práci, tak mu na to zkrátka tolik času nezbývá. Bude to pro mě jiné, ale těším se na to a ze zkušeností ostatních kolegů vím, že všem se po skončení funkce výrazně ulevilo a „obyčejné“souzení si velmi pochvalují.