Zábava u dvora: turnaje a lov
Touha bavit se patří k základním projevům lidské existence. Středověká aristokratická společnost nevnímala zábavu jen jako příjemnou kratochvíli, ale také jako formu sebeprezentace. Přilákat co nejvyšší počet urozených účastníků, poskytnout zázemí umělcům, jejichž tvorba sloužila k oslavě mecenáše, oslnit bohatstvím, mocí, možnostmi i správným způsobem chování a oblékání, to vše patřilo k požadavkům životního stylu, který zábavu přetvářel ve snadno čitelnou součást reprezentace královského majestátu. Panovnický dvůr se bavil okázale, nákladně a v neposlední řadě i poněkud extravagantně, což neunikalo pozornému zraku kritiků a mravokárců.
Turnaj jako podstata bytí
Asi žádná jiná forma zábavy nedosáhla mezi šlechtou takové obliby jako turnaje. Turnajové hry v mnohém ztělesňovaly představy světských pánů o podstatě vlastního bytí. Klání dávalo možnost předvést kvality zdatného bojovníka i ušlechtilého rytíře znalého pravidel dvorného chování, neboť přítomnost urozených dam doplňovala násilnou hru o nádech kurtoazie a erotična.
S menším pochopením nahlížela na turnaje církev, která je opakovaně zakazovala, protože odváděly pozornost rytí- Turnajové hry byly příležitostí pro muže řů od křížových tažení. Turnajové hry procházely vývojem, který z původní hromadné bitky a věrné imitace boje učinily pravidly více svázanou zábavu, jež často nabývala až divadelní stylizace na- podobující oblíbený literární motiv rytířů kulatého stolu krále Artuše.
Přesto zůstávala klání nebezpečným podnikem, o čemž se mohl přesvědčit i Jan Lucemburský, který část roku 1335 strávil na lůžku v Paříži, na něž ho připoutalo turnajové zranění. Turnajovým kláním se nevyhýbal ani Karel IV. Roku 1350 však utrpěl za neznámých okolností vážný úraz a aktivní účasti na turnajích se vzdal. Turnaje ale nadále náležely k slavnostním okamžikům císařského dvora, jako např. velký turnaj u příležitosti křtin Karlova syna Václava (1361) v Norimberku.
Lov coby adrenalinové umění
Podobné oblibě jako turnajové hry se těšil rovněž lov, který byl považován nejen za zábavu, ale také za svého druhu umění. Učená pojednání na toto téma představovala oblíbený literární žánr. Jedním z nejproslulejších byl spis O umění lovu s ptáky sepsaný ve čtyřicátých letech 13. století císařem Fridrichem II. Štaufským.
Kromě adrenalinových forem zábavy se dvorská společnost věnovala také klidnějším hrám. Rozptýlení zajišťovaly sportovní disciplíny jako hod oštěpem, kamenem, běhání či skákání. Populární byly i deskové hry, šachy, vrhcáby, mlýnek a dále kostky či karty.