Pomíjené pomníčky
Zajímají nás Noční vlci, ale ne naše vlastní povstání
Stroj času, kdyby existoval, by ozřejmil i řadu současných jevů. Kdyby nás v těchto dnech přesunul o třicet čtyřicet let nazpět, spatřili bychom charakteristické scény: před pomníčky obětem povstání v květnu 1945 stojí v pozoru dvojice pionýrů. Řeknete si, že takové obrázky patří už do rubriky bizár či na smetiště dějin. Že listopad 1989 přinesl konec totality i přikazované ideologické piety. Že dnes to mohou dělat dobrovolně třeba skauti. Ale o něčem ten obrázek ze stroje času přece jen vypovídá.
Připomínky květnového povstání proti nacistické okupaci jaksi vymizely. Tedy nevymizely, staly se doménou historiků či publicistů se zájmem o věc, což je v pořádku. Ale spontánní zájem, který by nahradil nadekretované pionýry, se nějak nedostavuje. Je to škoda, protože to povstání bylo – přes všechny nedokonalosti, kiksy a zmatky s ním spojené – spontánní a neřízené zvenčí (řekněme: ani z Moskvy, ani z Londýna, ani z Washingtonu). Byla to největší ozbrojená akce na českém území za druhé světové války. Bylo to něco, s čím se nemusíme skrývat. A přece jako bychom se tak trochu skrývali.
Pohled strojem času ukazuje paradox. Komunismus zavedl přísně ideologický výklad dějin. S ním i povinný výraz „osvobození Československa Sovětskou armádou“užívaný i tam, kde působil nesmyslně – v jihozápadních Čechách, kde zažili osvobození Američany a první sovětské vojáky viděli až v srpnu 1968. Ale i tento orwellovský model zdůrazňoval „květnové povstání českého lidu“. Potlačoval roli České národní rady (profesora Pražáka v jejím čele) i vojenského velení povstalců (generála Kutlvašra, jenž dohodl odchod německých jednotek z Prahy), ale nepotlačoval samotný fakt povstání.
Když komunismus skončil, padla i jeho politická korektnost. Role Moskvy v roce 1945 se teď může vykládat různě – od osvoboditelské až po okupační. Ale právě v této otevřené době, kdy se může směle psát o roli profesora Pražáka, generála Kutlvašra či vlasovců, téma samotného povstání jaksi zaniká. Projevy spontánního zájmu či piety váznou.
Působí to nápadně v době, kdy budí emoce ruští motorkáři z party Noční vlci. Hledají se způsoby, jak se vůči nim vymezit (či jak se k nim demonstrativně přihlásit, že, pane hejtmane Hašku). Ale snad nikoho nenapadá, že bychom jim mohli konkurovat vlastní pietou ke květnu 1945, spontánními projevy úcty k našemu vlastnímu povstání. Zbyněk Petráček