Jak nebezpečné je stonat
Chyba zdravotníka jako třetí nejčastější příčina úmrtí? Je nutné je odhalovat, napravovat a poučit se z nich
Nemůže se nic stát? S touto otázkou odesíláme děti na letní tábor, vstupujeme do neprobádaných končin a někteří mladí s ní vstupují do prvních nechráněných zážitků. Vcházíme-li do nemocnice či ordinace, vůbec si ji nepřipouštíme. Zde se přece nemůže nic stát! Jdeme sem proto, aby nám pomohli!
Renomovaný British Medical Journal přinesl 3. května 2016 článek autorů Makaryho a Daniela z Univerzity Johnse Hopkinse v Baltimoru Medicínské pochybení je třetí nejčastější příčinou úmrtí v USA. Odsunulo tím onemocnění plic jako příčinu smrti na čtvrté místo.
Na rozdíl od běžně známých příčin smrti, které evidujeme přesně, můžeme počty medicínských pochybení vedoucích ke smrti pouze odhadovat. Čas od času se tomu věnuje nějaká velká studie. Odhady jsou hrubé a v průběhu času se zpřísňují. Zatímco v roce 1999 se zveřejnil v USA interval 44–98 tisíc úmrtí za rok, v posledních letech se odhady vyšplhaly na dvojnásobek, někdy až čtyřnásobek. Pracuje se tedy s kulatým a vcelku srozumitelným číslem 200 tisíc úmrtí ročně ve Spojených státech.
Autoři definují medicínská pochybení hodně široce. Není to ostrý předmět zapomenutý v břiše. Je to jakákoli, byť neúmyslná chyba anebo opomenutí v léčebném plánu, odklon od správně naplánované léčby anebo špatně zvolený postup hned zkraje. Z tohoto pohledu je definice přísná a zahrnuje i situace, kdy někdo léčí sice v dobré víře, ale špatně.
Zajímavé jsou i návrhy, co s tím. Jednak je potřeba medicínské chyby rozkrýt. To je předpoklad, aby se mohly studovat jejich příčiny. Hned za tím však následují opatření, jak zamezit chybám všude tam, kde omylný člověk koná. Jsou to procesy, vzájemná kontrola, elektronizace, automatizace...
Něco jako úraz či nemoc plic
Co to znamená pro nás? I u nás umírají lidé na medicínské chyby. Ne že ne. Odhadem, podle výše uvedených čísel a naší populace, kolem šesti procent. To bude asi 6000 lidí ročně. Těšíme-li se, jak máme vyspělé zdravotnictví, tak toto číslo je jeho součástí. Řádově to také spadá do hitparády pří- čin smrti. Vévodí jim nemoci srdce a cév s asi 50 procenty úmrtí, následují rakoviny s asi 26 procenty. Obě čísla mají svou podrobnější strukturu a odlišnosti mezi muži a ženami. Medicínská chyba pak těsně soutěží s úrazy a nemocemi plic přibližně kolem pěti až devíti procent.
Co s tím lze účinně provést? Potřebná změna není malá, je zásadní a kulturní. Pokud chceme i nevýznamné chyby s potenciálně fatálními důsledky odhalovat a učit se jim předcházet, musíme k tomu připravit prostředí. Především tím, že se chyby, když už ne „znetrestní“, tak alespoň „zménětrestní“. Pokud mi při vlastním odhalení mé vlastní chyby nic nehrozí, nebudu se bát ji zveřejnit pro poučení své i ostatních.
Srovnání to může být vágní, ale zkusme to: pokud jedeme vlakem a spadne na nás most, asi za to někdo může. Protože jsou dostatečně známá pravidla, jak se má most nakreslit a stavět tak, aby na nikoho nespadl. Pokud povodeň strhne půl vesnice, asi za to nikdo nemůže. Pokud ovšem někdo nerozkradl protipovodňovou hráz. Nebudeme soudit vítr a déšť, ale zkusíme přijmout opatření, aby se tak již nestalo. Analýzy leteckých katastrof často odhalí konstrukční vadu anebo chybu v postupech pilotů či ří- zení letového provozu, ze které se pak lze poučit do budoucna. Pojistkou může být vědomí, že i piloti mají výsostný zájem bezpečně přistát. Po nehodě letounu German Wings ve francouzských Alpách tento princip dostal zabrat. Takové výjimky se však najdou všude.
Ve zdravotnictví se denně tisíckrát vstupuje do těl a metabolismu pacientů s úmyslem jim pomoci. Každý organismus reaguje jinak. Potenciál chyb je obrovský. A přesto se v drtivé většině situací nechybuje. Aby se nechybovalo ani v těch zbylých, musí být prostor na to, chyby odhalovat, napravovat a nechat se z nich poučit dalším. V tomto smyslu by to chtělo určitý konsenzus s obcí právnickou, která se zcela pochopitelně zajímá o možnosti odškodnění pacienta za téměř cokoli. Zájem (neúmyslně poškozeného) pacienta o kompenzaci a zájem odhalovat pořád více chyb s cílem jim zamezit není lehké skloubit. Musí se to však zkoušet.
Úmrtí na medicínské chyby jsou pouhým vrcholkem. Pod nimi je možná 90 procent těla ledovce, což jsou chyby, které nikoho nezahubily, pouze jejich náprava stála peníze. Velké peníze. Ať už kvůli léčbě, která šla nesprávným směrem, kvůli neběžné komplikaci, či špatně namíchané infuzi. Zlopověstné „medical errors“pak mohou být oněmi „černými dírami“, do kterých padají pytle peněz a občas i nějací pacienti, asi takových šest tisíc ročně. Tyto černé díry však vyžadují trochu jemněji strukturované úvahy, než jak centrálně nakoupíme nejenom papír do tiskáren.
Jak bychom si představili ideální odpověď na otázku, kterou položíme lékaři při konzultaci dalšího postupu: „Nemůže se nic stát?“Asi takto: „Samozřejmě, že se může něco stát. Ale pravděpodobnost, že se něco stane, je menší než loni, protože se neustále učíme.“
bát ji zveřejnit pro poučení své i ostatních
Autor je prezidentem asociace CzechMed. Text vyjadřuje jeho soukromý názor.