Avignon, Paříž a Řím
Kterým směrem byla orientována politika Karla IV. a jaký byl jeho vztah k papežské kurii
Karel IV. získal vychování na francouzském dvoře, a mohli bychom proto čekat, že jeho politika bude orientována na Francii. Skutečnost ale byla složitější. Už proto, že za Karlova života se na francouzském trůně vystřídalo pět králů.
Prvního z nich, Filipa V. Dlouhého, už osobně nezažil. Zbylí čtyři byli k němu v příbuzenském svazku. Po příjezdu do Francie byl malý Václav (pozdější Karel IV.) uveden ke dvoru svého strýce Karla IV. Sličného, manžela Marie Lucemburské. Po jeho smrti nastoupil r. 1328 na trůn Filip VI., polorodý bratr Blanky z Valois. Jeho nástupcem (1350) se stal jeho syn Jan II. Dobrý, jehož první ženou byla Jitka (Guta, Bonne) Lucemburská (zemřela r. 1349). Jejich syn Karel V. Moudrý pak vládl až do r. 1380 a Karla IV. Lucemburského přežil.
Přetahovaná o Burgundsko
Lucemburkové byli původně skutečně na Francii orientováni, už vzhledem k poloze jejich rodové državy – lucemburského hrabství. Když vypukla stoletá válka, stáli věrně na straně francouzských králů. Jan Lucemburský padl v jedné z jejích bitev, u Kresčaku, 26. srpna 1346. Od vazby na francouzský dvůr se ale Karel IV. odklonil už na počátku své vlády.
V letech 1346 a 1347 musel dojednat mírové smlouvy s francouzským následníkem trůnu a budoucím králem Janem II., ve kterých se mu podařilo zastavit expanzi Francouzů na území říše (zejména na území původního arelatského – burgundského – království). Byl nucen jednat i s anglickým králem Edwardem III., který ho r. 1347/8 ohrozil svou zamýšlenou protikandidaturou na římský trůn. Oba panovníci si v uzavřených smlouvách vymínili právo nadále jednat vůči Francii samostatně.
Napjaté vztahy mezi říší a Francií, zejména v otázce východní francouzské hranice, byly znovu předmětem smlouvy mezi králi Karlem IV. a Janem II. r. 1355 (viz dokument ve 13. dílu seriálu). Jan II. tehdy vrátil říši města Verdun, Cambrai a Cateau-Cambrésis. Poslední velké jednání vedl Karel IV. s Karlem V. Moudrým na počátku r. 1378. Předpokládá se, že předmětem bylo nástupnictví Karlova syna Zikmunda v Uhrách. Tehdy také Karel IV. jmenoval syna Karla V., pozdějšího francouzského krále Karla VI., říšským vikářem a místodržitelem v arelatském království, čímž toto území de facto od říše odpadlo.
Avignonské zajetí papežů
S Francií ve 14. století souvisí život papežského dvora (kurie), který přesídlil do Avignonu už r. 1309. Tehdy tu papež Klement V., původem Francouz, hledal útočiště před rozbouřenou situací v Římě. Papež a jeho dvůr se usídlili na jihu Francie, na území vévodů z Provence. Město Avignon se podařilo vykoupit až Klementovi VI. r. 1348 a kurie zde sídlila do r. 1377, protipapežská až do r. 1417.
V této době se také stávali papeži téměř výlučně Francouzi. Papežství se dostávalo do těsné závislosti na francouzském královském dvoře. Karel IV. se v dětství sblížil s Pierrem de Rosieres, budoucím papežem Klementem VI. Už krátce po Karlově zvolení římským králem r. 1346 se ale jejich politika začala rozcházet. Zatímco Klement hájil barvy papežství, Karel IV. se snažil o své obecné uznání v říši, např. sňatkem s Annou Falckou.
Ve druhé polovině své vlády se Karel IV. přiklonil k tlaku na návrat papežů do Říma. Částečně se mu to podařilo v případě Urbana V., který nakrátko do Říma skutečně přesídlil (1368), ale nevydržel tam. Na poslední rok svého života se do Říma vrátil i poslední avignonský papež Řehoř XI. (1377–1378). Jeho smrt Karel IV. ještě zažil, stejně jako volbu dvou nových papežů – římského i avignonského, ale jejich rozkol už nemohl ovlivnit. Synovi Václavu IV. odkázal věrnost římskému papeži.