... a jejich ústava bude oligarchická
Kam až může vyzáblou českou demokracii dovést manažersky propojená touha po moci a bohatství? A jak účinně bránit střetu zájmů politiků? Odpovědi na tyto otázky hledá renomovaný ústavní právník.
Politik amediální magnát v jednom. ních zakázkách (25 procent podle tzv. rakouského vzoru).
Tato úprava je však problematická, a to nejen proto, že lze pochybovat o jejím pozitivním účinku, ale také z hlediska zásahu do ústavních práv. To se netýká absolutního zákazu vlastnit mediální firmy, protože v tomto případě jde o obranu ústavně zaručené volné soutěže politických stran. Obecné stanovení procentuálních podílů však vyvolává otázku, zda by jím nedošlo k narušení ústavně zaručeného práva vlastnit majetek.
Nabízí se nicméně jiné řešení. Současný politický spor o tuto normu by totiž vůbec nemusel vzniknout, kdyby vůdce a miliardář financující hnutí ANO Andrej Babiš učinil to, co je běžné pro podnikatele vstupující do politiky v jiných demokratických zemích, totiž přerušil své podnikatelské aktivity během působení ve vládní funkci a na tuto dobu také převedl majetek do tzv. svěřeneckého fondu, který by samostatně vykonával majetková práva. Obecná povinnost takového převodu se nabízí jako alternativa k procentuálním podílům.
Pozor před všemi Herkuly!
Tak jako mnoho jiných vstoupil i Andrej Babiš do politiky s lákavým slibem všech populistů, že jako Herkules vyčistí Augiášův chlév české politiky. Nadlidskou sílu mu měla zprostředkovat síla peněz a majetku. Ještě před parlamentními volbami v roce 2013 vstoupil namediální trh, aby posílil svůj vliv v průmyslu podílejícím se na vytváření veřejného mínění. Po volbách se podnikatelské činnosti nevzdal, ale jeho firmy naopak čile využívají veřejných zakázek a dotací.
Koncentrace ekonomického, politického a mediálního vlivu v rukou jednoho muže je dnes natolik silná, že u části veřejnosti budí uhlířskou víru v transformaci oligarchie na aristokracii, zatímco ostatní se oprávněně obávají, kam až takto manažersky propojená touha po moci a bohatství může dovést vyzáblou českou demokracii.
Navzdory oblíbeným floskulím v demokratickém státě neplatí jednoduchá formule „Kdo říká organizace, ten říká oligarchie“, s jakou přišel před sto lety sociolog Robert Michels. Podle tohoto tzv. železného zákona oligarchie se i v demokraticky založených a fungujících organizacích, jakými jsou například odbory nebo politické strany, časem vytvoří oligarchicky propojené mocenské elity.
Na rozdíl od svého učitele Maxe Webera Michels ignoroval složitost moderní politiky a její logiku podřídil archaickému předsudku, že každou společnost lze dělit do dvou skupin – na vládnoucí elity a ovládané masy –, což ho přivedlo až k podpoře Mussoliniho fašistického státu. Ústavně demokratický stát je však organizace, jejíž složitá struktura má zabránit nejen bohatým, ale i jakékoli jiné skupině, aby si zcela uzurpovala politickou moc.
Michelsova věta si zaslouží pozornost hlavně proto, že se v ní mísí historický pesimismus s politickým cynismem, jaký byl typický například pro 30. léta minulého století. Tehdy také různí politici slibovali zatočit se stávajícími pořádky a na stejných tribunách jim přitakávali vzdělanci pohoršení celkovým úpadkem společnosti. Pamatujme na to i v dnešní Evropě!
a politickou mocí byly vždy pohyblivé, ale v okamžiku, kdy na ně rezignujeme, zbortí se samotné instituce demokratického státu