Uprchlická shoda Zemana a Peroutky
Současný prezident, stejně jako zesnulý novinář, nechce přijmout lidi utíkající před válkou a chaosem do společenství „my“
V této věci dle něho nejde o humanitu, ale spíše o jednoduchou početní úlohu. Je totiž stejně nehumánní, píše Peroutka, neuživit Čecha jako Němce: „Vždy nám z té rovnice vyjde jeden nezaměstnaný.“A mají-li na této „obtížené lodi někteří býti vysazeni přes palubu, nechť jsou to ovšem spíše ti cizí než naši vlastní lidé“.
Kdo do této početní úlohy vtahuje humanitu, je podle Peroutky jejím nenadaným vyznavačem, dogmatikem, jenž pěstuje abstraktní pravidla a vše je jim ochotný obětovat, je profesionálním humanistou, sentimentálním humanistou z Ligy pro lidská práva či západním humanistou, který by si raději měl zamést před vlastním prahem. Peroutka je v označování těchto „suchých listí humanistického hnutí“značně vynalézavý.
Otázka humanity
Až po této praktické početní úloze přichází na řadu pravá humanita – Peroutkova druhorepubliková humanita, kterou představuje. Humanita nás etnických Čechů spočívá dle něho v tom, s jakou náladou „tyto nezbytnosti“, jak nazývá vysazení některých „nenašinců“přes palubu, provedeme. Můžeme ho totiž udělat dvěma způsoby – s politováním, nebo s nadšením, ba přímo s chechtotem. A Peroutka nabádá: vykonejme ony nezbytnosti s politováním, nevysmívejme se těm, jejichž beder se lehce dotkla tíha konce…
Až poté, co se Peroutka – s politováním – vypořádá s otázkou humanity k Nečechům, začne humanitu zuřivě bránit, a to ve vztahu k Čechům, našincům. Klade spoustu až dojemných otázek, napří- klad: Upřeme dělníkům zaopatření ve stáří? Popřeme morální základy křesťanství s jeho láskou k bližnímu? Vůči svému českému stádu už Peroutkova druhorepubliková humanita pracuje na plné obrátky, i křesťanství se mihne…
Peroutka prvorepublikový inkluzivní občanský – západní – nacionalismus rychle hodil přes palubu a vyměnil jej za etnický – východní a středoevropský – nacionalismus krve. A nemylme se, i etnický nacionalismus je humánní (dokonce velice humánní) – jen těch, kteří jsou zahrnuti do společenství „my“, je méně, než by se na demokratický stát slušelo.
Odlišnost
Peroutkův článek vyvolává otázku: V čem se postoj Miloše Zemana k uprchlíkům, byť jde o jiný kontext a jiné prchající, liší od druhorepublikového postoje Ferdinanda Peroutky? Zeman totiž také objevil půvab etnického nacionalismu – lidi prchající před válkou a chaosem (a na obojím má „naše“civilizace značný podíl) nechce přijmout, natož je pojmout do společenství, jež definuje „my“.
Zeman má také, jak by řekl, své „kavárenské“protivníky, dogmatiky pěstující abstraktní pravidla, kteří jsou vzdáleni reálnému životu – dnes se jim jen říká například sluníčkáři či pražská kavárna. Zeman se také přivinul ke křesťanským „hodnotám“, i on však svého „bližního“definuje po svém.
Jedna odlišnost však existuje. Zatímco Peroutka chtěl uprchlíky hodit přes palubu pietně, s politováním, soucitem a bez povyku, Zeman se chechtá (slovy Peroutky) a vytlouká ze situace politický kapitál, což Peroutka ostře kritizoval. Je to však dostatečný rozdíl? Bude uprchlík šťastnější, bude-li hozen přes palubu s pietou, anebo když se tím upokojí ego toho, kdo hází uprchlíka přes palubu?
Pošlapání ideje
O Peroutkovi se často mluví jako o pragmatickém realistovi. A opravdu takový byl. Nepřivedlo ho to však za druhé republiky do neřešitelných situací? Peroutka připomíná muže, který rozmísťuje kameny po pustém ostrově, aby složily obrazec – ideu. Poté, co je lopotně rozmístí a je spokojen, se však – bohužel pro něho – změní podmínky, které nemůže ovlivnit, a to ho přinutí své kameny přestavět. Rozmístí je tedy po ostrově jinak a svůj obrazec – ideu – přizpůsobí novým podmínkám, čímž se ji snaží zachránit – nechce ji hodit přes palubu.
Peroutkova tragédie možná spočívá v tom, že za určitých vnějších podmínek (třeba druhé republiky) se můžete snažit sebevíc, ale původní obrazec – ideu, třeba prvorepublikovou ideu otevřeného občanského nacionalismu – ve veřejném prostoru nezachráníte, naopak jej svou snahou, byť třeba dobře míněnou, můžete pošlapat. A tehdy je možná lepší přestat kameny přeskupovat – možná je lepší nepsat, mlčet nebo psát o něčem jiném.
Debata o Peroutkovi se vychýlila, externalizovala – hledá se neexistující Peroutkův článek o Hitlerovi. A navíc ukazuje, nakolik dnešní politici, byť řeknou sebevětší nesmysl, určují obsah médií, místo aby média sama obsah vytvářela.
Muž Hradu
Ponechme starosti o Hitlerovo gentlemanství Zemanovi a jeho vzornému, pátravému a snad i zvídavému mluvčímu Jiřímu Ovčáčkovi. Nereagujme a spíše se ptejme, když už chceme mluvit o Ferdinandu Peroutkovi, nakolik je opakovatelná lehkost a rychlost, s níž se po Mnichovu společnost a její elity – Peroutka je důkazem, nikoli rebelující anomálií – odklonily od liberálních a demokratických hodnot první republiky a uchýlily se, mírně řečeno, k ošklivému etnickému nacionalismu.
Neděje se dnes něco podobného, byť za jiné a ani zdaleka stejně vyhrocené situace? Neprojevoval se kdysi iMiloš Zeman jako bytostný liberál? Položíme-li si tyto otázky, objevíme i mezi natolik znesvářenými lidmi, jako jsou Zeman a Peroutka, paralely, ze kterých mrazí.
O Ferdinandu Peroutkovi se říkalo, že je mužem Hradu. A zdá se, že jej znal opravdu dobře. Může nám totiž o něm leccos říct i nyní a jinak, než by se po více než roční Zemanově protiperoutkovské kanonádě mohlo jevit.
neexistující Peroutkův článek o Hitlerovi. A navíc ukazuje, nakolik politici, byť řeknou sebevětší nesmysl, určují obsah médií, místo aby jej sama vytvářela.