Řekni, kde ty vize jsou

Jak si Martin Potůček a prognostici před patnácti lety představovali naši současnost. A na co z jejich předpovědí došlo

Po sametové revoluci jsme žádnou formulovanou vizi neměli. Václavu Havlovi ponejprv stačila nepsaná vize svobodné občanské společnosti. Když se však zhruba v půli devadesátých let vytrácela občanská spontánnost polistopadového vývoje, právě Havel apeloval na exekutivní politiky, aby vizi vypracovali. Václav Klaus ji ovšem považoval za zbytečnou: společnost se podle něj bude vyvíjet spontánními činy aktérů parlamentní demokracie (politických stran) a tržního hospodářství.

Miloš Zeman si pod takovou vizí představoval nastínění žádoucího vývoje zdejší společnosti; materiál definující příležitosti, ale zároveň ohrožení demokratického státu. Pro vypracování vytvořil na Úřadu vlády ČR poradní orgán – radu vlády pro sociální a ekonomické strategie s příslušným sekretariátem, kte- rý měl činnost rady koordinovat. Byli do ní jmenováni odborníci a vrcholoví politici (ministři, respektive jimi pověření státní úředníci). Šlo o jakýsi pokus vrátit se do období Občanského fóra a představit nadstranickou vizi, jež měla projít všenárodní diskusí a stát se vodítkem pro strategické záměry vlád bez ohledu na jejich politické složení.

Předsedou rady byl jmenován ekonom PavelMertlík, tehdejšímístopředseda sociálnědemokratické vlády aministr financí. Ačkoliv se moc ve státě tenkrát dělila na základě takzvané opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS, Občanská demokratická strana se na vypracování vize přímo nepodílela. Místopředsedou rady byl jmenován Vladimír Špidla. Sekretariát rady představil na začátku roku 2000 první variantu vize. Už tady se ukázalo, že vláda tápe v tom, co by ona vize měla obsahovat a do jakých podrobností by měla být vypracována. A také do jaké míry by měla být závazná pro jednotlivé ministry při sestavování strategických záměrů vlády. Rodil se spor, zda má jít o závazný dokument pro strategická rozhodování v rámci jednotlivých ministerstev, anebo o nezávaznou sumu podkladů pro rozhodování jednotlivých ministrů.

Jenže Zeman i Mertlík byli v roce 2000 příliš zaměstnáni hrozícím krachem nejdůležitějších tuzemských bank. Ty měly jak známo stomiliardové nesplatitelné úvěry u českých podnikatelů, které jim poskytly v devadesátých letech. Dluhy nakonec zaplatili daňoví poplatníci a „očištěné“banky vláda prodala „za hubičku“ zahraničním společnostem. „Vizionářská“rada vlády přestala být pod náporem především těchto událostí fakticky vedena. Pavel Mertlík ostatně kabinet opustil. A Špidla se ani jednou nezúčastnil zasedání rady, jíž byl místopředsedou. Zeman za této situace souhlasil se zřízením centra pro sociální a ekonomické strategie při Fakultě sociálních věd Karlovy univerzity v Praze. Sem bylo přeneseno stanovení koncepce a hlavní prognostické činnosti (a když se stal v roce 2002 premiérem, zmíněnou vládní radu zrušil).

Pět globálních scénářů

V prosinci 2000 zveřejnil tým centra, vedený profesorem Martinem Potůčkem, stošedesátidvoustránkový materiál nazvaný Vize rozvoje České republiky do roku 2015 (je ke stažení na stránce www.martinpotucek.cz). Následující rok práce vyšla knižně. Metodologie vize vy- cházela jak na radě, tak v centru z pěti možných scénářů vývoje Evropy do roku 2010, vypracovaných v oddělení studií budoucnosti Evropské komise v Bruselu. Tyto scénáře měly pomoci k porozumění změnám ve vývoji soudobé společnosti a tím i ke směrování strategických záměrů vlád, korporací i organizací občanské společnosti. Měly vést k uchopení nových příležitostí a k vyloučení strategicky nevhodných kroků v rámci EU.

Oněch pět scénářů lze pro srozumitelnost shrnout do tří. První vychází z vítězství liberální demokracie v prostředí tržního hospodářství. Akcentuje svobodu jednotlivce při zachování státní sounáležitosti v rámci Evropské unie. Některé odlišné kulturně-hospodářské tradice, rozvíjené zejména v Asii, tento scénář nepovažuje pro starý kontinent za nosné; Evropa se přiklání k anglosaským tradicím reprezentovaným USA, které jsou spolu s Japonskem vůdčími oblastmi světa.

Tento scénář předpokládal, že Evropané se přizpůsobí světovým trendům, jejichž nositeli jsou především Spojené státy. Není však jisté, zda tento vývoj bude dostatečně přitažlivý i pro budoucí generace. Negativa totiž spočívají ve zvyšujících se majetkových rozdílech mezi jednotlivými skupinami obyvatel a v zachování vysloveně chudé vrstvy, která nebude schopna sledovat trend vývoje vinou své nízké nebo nevhodné kvalifikace a nezájmu o svůj vlastní osud. Společnost nebude schopna čelit vzrůstající kriminalitě, jež má živnou půdu právě i v nerovnosti obyvatelstva. Prohloubí se ekologické problé- my, i když ty se v EU udrží ve snesitelné míře; avšak ekologický vývoj v Asii, Africe a Latinské Americe bude katastrofální. Bude převládat individualismus a relativismus, který povede k neochotě zabezpečit akce, které vyžadují kolektivní úsilí.

Navázal tak svým způsobem na svoji činnost prognostika ještě z období normalizace. Jak to s vizí dopadlo? Co tvrdila? Dnes, v roce 2016, to lze posoudit uplynulou zkušeností. Scénáře měly pomoci k porozumění změnám ve vývoji společnosti a měly vést k uchopení nových příležitostí i vyloučení nevhodných kroků v rámci EU