Darwinismus má dosti tvrdé jádro
Časopis Science 22. dubna oznámil, že dva týdny před tím udělila Templetonova nadace podporu ve výši 8,7 milionu dolarů pro badatele z Británie, Švédska a USA na výzkum témat konkurujících novodarwinismu. Ta zpráva si zasluhuje nepřehlédnout a rozklíčovat.
Evoluční biologie se v současnosti valí širokým korytem novodarwinismu. Řečeno co nejúsporněji, „moderní evoluční syntéza“(oficiálnější název novodarwinismu) je názor, že jedinou usměrněnou silou v evoluci je přírodní výběr. Máme-li si nasvětlit scénu, na níž vystupuje požadavek, aby se moderní syntéza podstatně doplnila, je potřeba rozlišit tři následující věci.
Za prvé: obrovské množství dat z laboratoří i z terénních výzkumů, které mají přímo nebo nepřímo co říci k evoluci. Zde jde o klasickou vědeckou činnost, která se – pokud je to v lidských silách – vyhýbá ideologizování a jež je podrobena standardním ověřovacím postupům.
Za druhé: výklad „tvrdých“dat právě v novodarwinistickém smyslu. To už není tak nevinné, poněvadž to vylučuje uznání dalších usměrňujících evolučních faktorů. Zastánci moderní syntézy jsou přesvědčeni, že všechnu evoluci lze vysvětlit několika (v nejhlubší podstatě fyzikálními) faktory, z nichž jen přírodní výběrmá schopnost posouvat evoluci „nahoru“k vyšší komplexnosti. V tomto duchu je psána naprostá většina učebnic, kompendií a populárních článků o evoluci.
Za třetí: filozofická interpretace novodarwinismu – který je brán jako neotřesitelné přírodovědecké východisko – ve smyslu filozofického materialismu a někdy i bojovného ateismu (například Richard Dawkins, Daniel C. Dennett, Sam Harris).
Badatelé podporovaní Templetonovou nadací se snaží dokázat, že novodarwinistická interpretace některých dat je jednostranná a nabízejí doplňující či alternativní výklad. Zároveň chtějí získávat další „tvrdá“data v těch směrech, na které hlavní proud jakoby pozapomněl. Vedle hlavního proudu evoluční biologie se zdají být nesouhlasné přístupy jen jakýmisi potůčky. Těchto potoků nebo vedlejších ramen však není málo a dohromady představují nezanedbatelný disent. Naši nespokojení autoři představují jen jeden z těch vedlejších toků. Ve „vedlejších“ramenech přitom nejde o vědecké outsidery, tendenční popularizátory nebo přímé apologety náboženství. (Nechám zde stranou hnutí takzvaného Inteligentního plánu, soustředěné okolo The Discovery Institute v Seattlu ve Spojených státech, které je problémem samo pro sebe.)
Nechci v následujícím jednoznačně plédovat pro stanovisko Nadací podporovaných evolučních disidentů; dokonce ani nepovažuji všechna jejich témata v diskusi s darwinismem za centrální. Nicméně tomu, kdo bere vážně subjektivní, prožitkovou stránku života, zůstává darwinistická interpretace dat mnohem vzdálenější než směry zdůrazňující celistvost organismu a jeho systémové uspořádání.
Vpád disidentů
„Neortodoxní“směry v evoluční biologii nabývají na síle. Novodarwinismus vznikl jako syntéza původního Darwinova učení s mendelistickou genetikou, s paleontologií a systematikou a vyvrcholil pod názvem „moderní evoluční syntéza“okolo poloviny 20. století. První náraz na ni přišel se zjištěním, že mnoho variant genů nemá vliv na darwinovskou zdatnost (fitness) a že se v evoluci silně uplatňuje náhodné kolísání genů způsobené omezenou velikostí izolovaných populací. Tuto takzvanou neutrální teorii evoluce se podařilo moderní syntéze s jistými kompromisy vstřebat.
Souběžně se syntézou se od začátku minulého století rozvíjela i teoretická biologie, což je v podstatě fyzika, matematika a teorie systémů aplikovaná na biologické problémy. Dnešní teorie dynamických systémů aplikovaná na organismus a teorie samoorganizace poukázaly na to, že existují důležité strukturotvorné principy odlišné od přírodního výběru.
Od 80. let se musí moderní syntéza vyrovnávat s dalším nárazem – s experimentální molekulární embryologií. Z poznatků této nové vědy („evo-devo“) vyplývá, že vytváření embrya je systémový proces, kdy přírodní výběr nepůsobí jen na izolované geny, ale také (a snad hlavně) na genové komplexy. Embryonální i pozdější vývojové procesy jedinců mají vliv na to, jaké genetické varianty se v populaci vyskytnou – na rozdíl od moderní syntézy, která považuje mutace za zcela náhodné.
Kromě vpádu evo-devo do poklidných vod hlavního proudu by bylo možné jmenovat další evoluční revizionisty. Například autorka všeobecně přijímané teorie o evolučním vzniku buněk, které mají jádra, Lynn Margulisová, vytýká typickým výkladům moderní syntézy, že jsou přespříliš zaměřené na soutěžení mezi organismy. O jejich tvůrcích předvídá, že je historie jednou označí za „malou náboženskou sektu ve 20. století, existující tehdy v rámci široce sdíleného vyznání anglosaské biologie“. A řadu kritických hlasů vůči novodarwinismu bychom mohli rozmnožit o další jednotlivce, pracující na polích fyziologie, teoretické biologie, modelování sebeorganizačních procesů a tak dále.
Co nelze redukovat na geny
Vraťme se k „templetonistům“. Podněty pro doplnění nebo i revizi moderní syntézy dnes vycházejí nejen z evo-devo, ale i z genomiky a ekologie. V roce 2008 se v Německu sešla skupina odborníků z těchto oblastí, nespokojená se stavem evoluční biologie a vyhlásila program „rozšířené evoluční syntézy“. Organizátorem této skupiny se stal anglický evoluční biolog Kevin Laland. Bylo navrženo a Templetonovou nadací bude podporová- no dvaadvacet navzájem propojených výzkumných záměrů; budou řešeny v osmi vědeckých ústavech. Navrhovatelé „rozšířené syntézy“zkrátka vytýkají dosavadní syntéze, že považuje geny za jediné nástroje dědičnosti, že je příliš zaměřená na jejich úlohu v evoluci a že nedoceňuje jak nové poznatky o individuálním vývoji organismů, tak i z jiných oborů. Lalandova disentní skupina zdůrazňuje čtyři faktory, které se nedají redukovat na geny.
Za prvé: organismy vykazují při styku s proměnlivým prostředím značnou tvárnost. Takto vytvořené formy se mohou druhotně stát dědičnými. Za druhé: organismy běžně přetvářejí své prostředí – staví, udržují a hájí svá hnízda, termitiště, hloubí nory a tak dále. Tím, že mění své prostředí, mění i podmínky pro přírodní výběr a tak spoluusměrňují svou vlastní evoluci. Za třetí: bylo nashromážděno množství příkladů dědičnosti, která se neděje prostřednictvím genů. Skoro módním tématem se stala takzvaná epigenetika, jíž se rozumí studium chemických „značek“na DNA, které pozměňují její činnost, aniž by se měnila její vlastní struktura. Tyto značky se připravují v rodičovském organismu a přenášejí na potom-
Neradno se odchýlit
První diskuse zmíněné disentní skupiny se zástupci moderní syntézy proběhla předloni v britském přírodovědeckém časopise Nature. Výměna argumentů neunikla pozornosti americké Templetonovy nadace (John Templeton Foundation). Nadace se u nás stala známou hlavně díky tomu, že její cenu za rok 2014 dostal religionista Tomáš Halík. Nadaci založil v roce 1987 bohatý finančník John Templeton, aby byla „katalyzátorem objevů, které mají co říci k velkým otázkám smyslu lidského života a poslední skutečnosti.“Nadace podporuje formou „grantů“výzkum na témata, jako jsou komplexnost, evoluce, nekonečno, kreativita, odpuštění, láska a svobodná vůle. Kromě toho každoročně uděluje jednomu člověku cenu za „výjimečný příspěvek k podpoře duchovní dimenze života“.
Některým selekcionistům se přidělování nemalých sum na výzkum v revizionistickém směru velmi nezamlouvá. Jedním z nich je Jerry Coyne z Univerzity v Chicagu, vytrvalý kritik Templetonovy nadace. Coyne si stěžuje, že nadace tím, že spojuje vědu a náboženství, překrucuje způsob, jak se věda dělá. Americký filozof Jason Stanley si stýská, že masivní příliv peněz z Templetonovy nadace do filozofie ji celou posune směrem k náboženství. Britská vědecká novinářka Sunny Bainsová vyčítá Templetonově nadaci, že podporuje náboženství a že její vstřícné nabídky vůči vědě jsou zákeřným trikem, jak do ní tajně propašovat Boha.
Obecně řečeno: všichni, kdo se odchylují od hlavního proudu evoluční biologie, pracují pod značným sociálně-psychologickým tlakem. Překvapuje, jak často reagují zástupci hlavního proudu až nepřátelsky na snahy něco podstatného na moderní syntéze doplnit či změnit. Evoluční revizionisté si stěžují, že diskuse často sklouzává ze strany „pravověrných“do jizlivostí a ostrých odsudků. V moderní syntéze je skutečně jistý vyznavačský aspekt. Mnoho selekcionistů je natolik přesvědčeno o své pravdě, že ji považují za „defaultní“– za automatické východisko ve všech diskusích. Důraz na pravověrnost u vědců naznačuje, že u mnoha z nich jsou ve hře i nepřiznané hlubinné zájmy. Naplno se k tomu ovšem hlásí „noví ateisté“, kteří moderní syntézu výslovně vykládají jako potvrzení filozofického materialismu. Koneckonců se evoluční teorie týká přímo i našeho lidského sebepochopení – na rozdíl třeba od teorie relativity nebo kvantové mechaniky: odtud ty emoce.
Že nepřeháním, to lze ilustrovat na příkladech. I u nás překládaný Američan E. O. Wilson, „otec zakladatel“jedné z posledních větví moderní syntézy, sociobiologie, vymyslel nekonvenční vysvětlení vzniku hmyzích společenstev, jímž nabourává fundamentální teorii, již zástupci moderní syntézy považují za klíčovou pro vysvětlení Darwinova problému vzniku nesobeckého chování. Na Wilsona se sesypala lavina kritiky desítek evolučních biologů. Francouz Ferriere a jeho spoluautor označili Wilsonovu poslední teorii za „potenciálně nebezpečnou pro evoluční biologii“, Wilson a spol. prý „vyvolali chybný (a potenciálně nebezpečný) dojem, že evoluční myšlení se rozdělilo do konfliktních a zdánlivě neslučitelných směrů“. „Píšeme svůj dopis v naději, že lidé, kteří nejsou odborníky v tomto oboru, nebudou na teorii Wilsona, Nowaka a Tarnitové plýtvat časem,“říkají autoři protestního dopisu.
V roce 2012 vydal do té doby všeobecně oceňovaný americký filozof Thomas Nagel knihu Lidský duch a vesmír. Proč je materialistická novodarwinistická koncepce přírody téměř najisto falešná. V kruzích amerických filozofů (většinou materialistických a zároveň novodarwinisticky orientovaných) vyvolala šok. Na konferenci pořádané měsíc po publikaci knihy padly stěží uvěřitelné výroky: „Lajdácké uvažování kdysi velkého myslitele.“„Je to odporné a vnadí to ostatní lidi. Práce nestojí za nic – je mazaná, chytrá, a nestojí ani za to, aby byla strhána.“„Lituji, že tato kniha vyšla. Přinese jen výhody kreacionistům a fandům ,Inteligentního plánu‘.“Přitom Nagel se v knize výslovně prohlašuje za přesvědčeného ateistu.
Anglický filozof Antony Flew byl v druhé polovině 20. století považován v západní filozofii za nejvlivnějšího zastánce filozofického ateismu. Když se roku 2004 přihlásil mimo jiné na základě biologicko-evolučních poznatků k deismu (nauka, že Bůh svět stvořil, ale pak se stáhl a ponechal ho vlastním silám), bylo mu podle jeho vlastních slov „jeho nevěřícími druhy spíláno pro stupiditu, zradu, senilitu a cokoliv vás ještě napadne“.
Každý, kdo se odchyluje od mainstreamu evoluční biologie, pracuje pod značným sociálně-psychologickým tlakem. Hlavní proud je k takovým lidem nepřátelský.
Neúzkoprsá nadace
Templetonova nadace má na své domovské internetové stránce křesťanské krédo, ovšem výzkumné granty uděluje bez předběžných ideologických podmínek. Vypsaným grantem určuje obor zkoumání, ale nepředjímá výsledky. Kupříkladu stejnou cenu jako Halík obdržel roku 2010 španělsko-americký genetik Francisco J. Ayala, který třicet let strávil bojem proti výuce kreacionismu ve státních amerických školách a proti požadavkům hnutí Inteligentního plánu.
Co se týká čerstvé podpory Lalandovy skupiny, vyjádřil úmysl Nadace její vicepresident Michael Murray v tom smyslu, že nadace chce vnést větší jasno do mechanismů rozšířené evoluční syntézy. Díky grantu je otevřena možnost „ukázat, že na tom něco je, nebo přejít k jiným věcem“.
Uvidíme, co se dozvíme za tři roky!