Prezidentský kanál a filozofie nerůstu
Letošní návštěva čínského prezidenta v České republice ukázala, že také hlavy států – i těch největších a nejmocnějších – umějí snít. Čínský prezident sní o obnově Hedvábné stezky spojující Čínu s Evropou. Největším snem českého prezidenta je kanál Dunaj–Odra–Labe, který by spojoval tři moře. Čeho je takové snění výrazem?
Udržitelný rozvoj v představách OSN. těji omezuje na funkci živého transformátoru, který přeměňuje mzdu na zboží a zboží na mzdu, přičemž se pohybuje mezi továrnou a hypermarketem a hypermarketem a továrnou. Za továrnu si však můžeme dosadit administrativní budovu a za hypermarket celou řadu jiných komerčních produktů – sport, mainstreamové umění, turistiku, tedy činnosti řízené marketingem, reklamou a PR.
Hlavními důvody k opuštění ideologie věčného růstu je tedy obava o budoucnost planety Země a obava o skutečné lidství, osobní naplněnost a integritu, jichž má člověk ve svém životě dosahovat. S věčným růstem HDP a komodifikací světa se pojí i řada dalších jevů, z nichž zde budu jmenovat alespoň smršťování prostoru a zrychlování a zahušťování času.
Ne omezení, nýbrž přetvoření
Jak by tedy v reálu měla vypadat společnost nerůstu? Slovy již citovaného Serge Latouche: „Především se musíme zbavit závislosti na práci, důležitého prvku dramatu produkce. Poklidnou společnost nerůstu nebudeme moci vytvořit, pokud znovu nenalezneme rozměry života, které jsme kvůli závislosti na práci potlačili: zálibu ve vykonávání občanských povinností, potěšení z činností svobodné umělecké či řemeslné výroby, pocit znovunalezeného času pro hru, rozjímání, meditaci, rozmluvy, ba dokonce zcela jednoduše požitek z toho, že jsme naživu.“
Je třeba vymanit se ze systému na výrobu tužeb a přání a znovu se nechat oslovit těmi, kdo učinili slib chudoby, jenž je, slovy estonsko-ruského theosofického a později katolického autora minulého století Valentina Tomberga, tímto: „… prohlubováním vnitřní prázdnoty, která se dostavuje jako důsledek mlčení osobní touhy, osobních emocí a představivosti, aby duše byla schopná přijímat shůry zjevení slova, života a světla. Chudoba je neustálé aktivní bdění a očekávání před věčnými zdroji kreativity; je to duše, která je odhodlána ke všemu, co je nové a nečekané; je to schopnost či způsobilost učit se vždy a všude; je to bezpodmínečný předpoklad každého osvícení, veškerého zjevení a zasvěcení.“Samozřejmě, míra přijetí chudoby bude ve světě vždy odstupňována, jde však o to naslouchat spíše těm, kteří tento slib učinili, než těm, kteří v sobě i v druhých živí neustále nové touhy a požadavky.
Dále Serge Latouche uvádí, že dosažení nerůstu rozhodně nemůže spočívat v prostém omezení (zastavení) růstu v rámci současné společnosti. Její struktury jsou totiž skutečně nastavené na věčný růst. A tudíž mají pravdu ti kritici myšlenky nerůstu, jež tvrdí, že omezení růstu by vedlo nikoliv ke skromnějšímu a humánnějšímu životu, nýbrž k chudobě, nezaměstnanosti a zvětšení sociálních nerovností. Pro dosažení společnosti nerůstu je podle Latouche nutná zásadní sociální, ekonomická, technologická a kulturní změna. Právě pro tuto mnohovrstevnatost zasahující též hluboké kulturní a sociální jevy se jedná o dlouhodobý a postupný proces.
Cestu ke konečnému stavu autonomní společnosti nerůstu Latouche rozčlenil do následujících vzájemně provázaných změn. Přehodnocení hodnot, v něm jde o posun od egoismu k altruismu, od soupeření ke spolupráci, od posedlosti prací k potěšení z volného času a étosu hry, od nadměrné spotřeby ke společenskému životu, od globálního k místnímu, od racionality k rozumnosti, od heteronomie k autonomii atd. Přetvoření pojmů, především pojmů z ekonomického života, jako je chudoba, bohatství, nadbytek, nedostatek. Restrukturalizace, přizpůsobení výrobního způsobu a sociálních vztahů změně hodnot. Přerozdělení by mělo probíhat na úrovni jednotlivých společností imezi zeměmi navzájem. Přemístění, územní ukotvení ekonomiky, politiky, kultury i smyslu života. Omezení dopadu naší činnosti na biosféru. Opakované použití a recyklace.
V některých z těchto cílů se myšlenka nerůstu kryje s oficiálně přijatým trvale udržitelným rozvojem. Nerůst je však koncepce podstatně komplexnější než trvale udržitelný rozvoj, zaměřený na dílčí technologické a ekonomické změny. V souvislosti s ním je nutné brát vážně námitku bývalého prezidenta Václava Klause, že za řadou prosazovaných řeše- ní mohou být spíše zájmy velkého byznysu a finančnictví než snaha o dosažení udržitelnější společnosti. Pochopitelně, že důsledky z toho plynoucí jsou pro zastánce nerůstu zcela jiné než pro Václava Klause.
Nerůst rozhodně neznamená izolaci jednotlivých lokalit. Jeho propagátoři si dobře uvědomují, že by tato cesta vedla k zbídačení místních společností, k vzájemnému nepřátelství a intoleranci. Podstatou je opětovné postavení společnosti z hlavy na nohy. Veškerý společenský, kulturní, politický i ekonomický život musí vyvěrat zmístních podmínek a vztahů. Podle Latouchemá být dosaženo skutečné autonomie, která je protikladem heteronomie „neviditelné ruky“trhu, diktatury finančních trhů a diktátu technovědy v (super)moderní společnosti. Dalším důležitým principem je princip subsidiarity, tedy převedení rozhodování a odpovědnosti na nejnižší možnou úroveň. Co nejblíže lidem v jejich kulturním i přírodním prostředí. Cesta ke společnosti nerůstu je cestou od centrálních vlád k místním obecním radám, od nadnárodních finančních trhů k lokálním měnám, od obřích nadnárodních bank k družstevním záložnám a etickým bankám.
Nerůstová společnost není odmítnutím modernity, ale spíše naplněním jejích původních myšlenek emancipace člověka a nezávislé, autonomní společnosti. Ty byly nahrazeny nejprve mocí centrálních vlád států a později heteronomií finančních trhů. Jejichž povaha plně odpovídá popisu světa peněz, který podal ruský filozof první půle minulého století Nikolaj Berďajev: „... říše peněz, z níž se vytratila jakákoliv realita, vládne strašnou mocí, strašnou silou ovládá lidský život, ustavuje a svrhává vlády, vyvolává války, zotročuje dělnické masy, rodí nezaměstnanost a bídu, život lidí, kteří v ní dosáhli úspěchu, činí stále fiktivnějším.“
Vytrácení politiky
Že však mohou mít peníze i jinou povahu, ukazuje ekologická ekonomka, environmentalistka a vysokoškolská pedagožka Naďa Johanisová v knize Kde peníze jsou služebníkem, nikoliv pánem. Nastiňuje, že hospodářský život lze rozvíjet i bez pomoci bank, jejich půjček a úroků. Autorka čtenáře uvádí do světa družstev a kampeliček, nedílné součásti myšlenky nerůstu. Na příkladech z prvorepublikového i současného družstevnictví, etického bankovnictví a lokálního finančnictví Johanisová dokládá, že myšlenka nerůstu je postavena na reálně fungujících principech.
Podle autora knihy Kapitalistický realismus anglického spisovatele a filozofa Marka Fishera je dnes snazší představit si konec světa než konec kapitalismu. Francouzská socioložka Genevieve Decropová přichází s myšlenkou, že bez hypotézy, že jiný svět je možný, neexistuje politika, nýbrž pouze administrativní řízení lidí a věcí. Extrémním projevem tohoto směřování jsou představy o řízení státu jako firmy.
V úvodu zmíněné sny obou státníků jsou přesně tohoto ražení. Nejde o vize nového světa, nýbrž pouze o technická řešení, která mají podpořit již existující trendy. Veškerá politika spjatá s jejich prosazováním by pak nebyla politikou, ale pouze administrativním řízením. Současně tyto sny symbolizují, že se svět z růstového běsnění navzdory proklamacím politiků těsně po krizovém roce 2008 stále nevzpamatoval. V tomto světě je však myšlenka nerůstu skutečně nadějí.
Pro vizi nerůstu je nadějné to, že získala významného spojence – papeže Františka. Ten v roce 2013 řekl: „Nechceme tento globální ekonomický systém, který nám přináší tolik utrpení. V centru musejí být muži a ženy, jak tomu chce Bůh, nikoli peníze.“Pomůže takovýto přímluvce politice otevřít se skutečným byť občas poněkud utopickým vizím, a to nejenom těm nerůstovým?
Společenský, kulturní, politický i ekonomický život musí vyvěrat z místních podmínek a vztahů. Z autonomie, která je opakem heteronomie „neviditelné ruky trhu“.