Mladší král – menší král?
Tento na Moravě, onen v Čechách budou panovati aneb osudy markrabat moravských
Kořeny Markrabství moravského sahají do poslední třetiny 12. století. Hodnost moravského markraběte se poprvé objevila roku 1179. Její náplň však nebyla v následující době vleklých sporů o pražský knížecí stolec jednoznačná. Bouřlivé období ukončila dohoda mezi bratry Přemyslem Otakarem I. a Vladislavem Jindřichem z roku 1197. Vladislav postoupil staršímu bratrovi knížecí vládu v Praze, zatímco sám získal markraběcí hodnost. Proměna Moravy v celistvé markrabství se však odehrávala pozvolna a završena byla patrně až po smrti Vladislava Jindřicha.
Markrabě zemřel bez potomků a markrabství spadlo do rukou krále Přemysla. V držení markraběcí hodnosti se vystřídali oba jeho mladší synové, Vladislav a Přemysl, po jehož smrti získal Moravu prvorozený syn Václava I. Vladislav. Markrabství spravoval jen krátce a po jeho skonu převzal Moravu Václavův mladší syn Přemysl Otakar. Od nástupu Přemysla na královský trůn se hodnost markraběte nacházela v rukách českých panovníků.
Starý král a mladý markrabě
Karlovi bylo sedmnáct let, když se roku 1333 vracel po dlouhých jedenácti letech do Čech. První samostatné politické zkušenosti získal již v Itálii. Chyběla mu však hodnost, která by alespoň symbolicky vymezila jeho postavení. Situace se vyřešila až počátkem roku 1334, kdy král Jan udělil Karlovi markraběcí titul.
Kronikář Petr Žitavský zaznamenal při této příležitosti na první pohled úsměvnou historku. Jan měl prý v úmyslu zachovat si královský titul, současně ale nechtěl být nazýván „starým králem“. Proto udělil synovi Markrabství moravské a nařídil mu nazývat se markrabětem.
Král se patrně neřídil pouze ješitnými pohnutkami, kvůli kterým by se nesmířil s oficiálním označením za „starého“. Markraběcí hodnost totiž jednoznačně vyjadřovala podřízenost českému panovníkovi, zatímco titul „mladšího krále“, jenž přicházel pro Karla rovněž v úvahu, tento poměr překračoval. Náplň Karlovy hodnosti se přesto neomezila pouze na markrabství. Markrabě sídlil na Pražském hradě a jeho správní zásahy se týkaly chodu celého království.
Moravská sekundogenitura
Král Jan si v testamentu přál, aby Moravu převzal mladší syn Jan Jindřich. Karel si markrabství podržel i po královské korunovaci, postupně ale připravoval jeho předání bratrovi. V dubnu roku 1348 vymezil postavení Moravy, kterou prohlásil za léno českého krále a České koruny. Moravské území však nově zahrnovalo tři celky: Markrabství moravské, vévodství opavské a olomoucké biskupství.
Vlastní udělení následovalo 26. prosince 1349 a Jan Jindřich získal složením lenního slibu panovnické pravomoci. Při vymření rodiny se mělo markrabství navrátit do rukou panovníka. Markrabí ovšem měli při opačné situaci nárok na českou korunu.
Jan Jindřich byl patrně schopný hospodář, neboť mu příjmy umožnily nejen rozvoj stavebních aktivit, ale také poskytování úvěru císařskému bratrovi. Markrabě určil v závěti svým nástupcem nejstaršího syna Jošta. Pamatoval však i na mladší syny, Jana Soběslava a Prokopa, kteří sice měli být bratrovi podřízeni, získali však majetkové podíly z markraběcí domény.
Soužití lucemburských příbuzných ale příliš nefungovalo. Ambiciózní Jošt se dostával do konfliktů nejen s bratry, ale také s bratrancem Václavem IV. Ani jeden ze synů Jana Jindřicha nezanechal potomka, a tak po Joštově smrti roku 1411 moravská sekundogenitura vymřela. Markrabství se tak dostalo do rukou krále Václava IV.