Císař ve městě s hlavou na míse
Madona mostecká,
Severozápadní Čechy, to byl přinejmenším od přemyslovského 13. století obzvláště cenný kout země, těžící právě ze své příhraniční polohy a z toho, comu příro- da poskytla v podzemí: z kovové rudy a termálních či léčivých pramenů. To se sice plně projeví až o něco později, v 16. století, kdy Krušnohoří zasáhne obrovský roz- mach hornictví, což bylo v té době provázeno stejně obrovským rozmachem kulturním. Příznačné je, že v moderní době tomu bylo spíše naopak, těžba uhlí kraj skoro zdevastovala a kultury moc nepřinesla. Bohatství se tak stalo spíš prokletím. Výjimečné kulturní dědictví kraje ostatně představila nedávná výstava Bez hranic. Umění v Krušnohoří mezi gotikou a renesancí, jejíž hlavní autorka Michaela Ottová se podílela i na teplické výstavě: studií o sochařství za Lucemburků v katalogu, jenž byl k výstavě vydán.
Druhý zmíněný dar, teplé prameny, pak souvisí přímo s Teplicemi a místem konání výstavy. Zámek se nachází pár metrů od pozůstatků kláštera benediktinek, jejichž regule jim dovolovala provozovat léčebné koupele. Zda jich využil různými neduhy sužovaný Karel IV., se mi nepodařilo v literatuře nalézt, ale jistě ho musel přitahovat zdejší kult svatého Jana Křtitele, který je přítomen v erbu (hlava na míse), v zasvěcení kostela a především ve vzácné relikvii: kousku Janova prstu, který byl od roku 1260 uctíván v nedalekém cisteciáckém klášteře v Oseku.
Co je však na výstavě k vidění? Autoři (kurátor Lubomír Turčian) shromáždili výtvarná díla z lucemburského období, jež v regionu přečkala sedm set let, často dramatických.
Základ tvoří kolekce dvaceti plastik, především madon, piet a krucifixů ze sbírek zdejších muzeí (v Litoměřicích, Děčíně, Chomutově, České Lípě, Bělé pod Bezdězem...), ze „stěhovavého“děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mostě a z jiných církevních institucí: připomeňme, že Litoměřice byly ve středověku se svou kapitulou jedním z duchovních center země. A Roudnice byla oblíbeným sídlem pražského biskupa (Jana z Dražic).
Nejstarší madony ( Madona z Březence) pocházejí z časů Jana Lucemburského: jsou to ty archaicky vztyčené mladé ženy se strnule posazeným Ježíškem. Za Karlovy doby do nich obou vstupuje více pohybu, matčino tělo se jemně protáčí, její většinou nahatý synek opravdu již vypadá jako dítě, jež k ní vztahuje ruce, pokud v nich nemá jablko či jiný atribut. Tato přehlídka vrcholí několika ukázkami „krásného slohu“za Václava IV. ( Madona ze Slatiny, Madona z Kopist, Madona z Údlic...), kdy líbeznost mladé matky získává formy až jaksi „eroticko-luxusní“– však na to brzy doplatí.
Prostřednice se stehlíkem
S těmito něžnými soškami kontrastují výjevy truchlící matky nad bezvládným tělem jejího syna: Pieta z Jedlky (NG Praha), Pieta z České Lípy nebo monumentální Pieta z Bedřichova Světce, související snad s okruhem Mistra týnské kalvárie. Podobně jako naturalisticky provedený Ukřižovaný z Krupky, který byl podle Michaely Ottové pořízen v souvislosti s vypleněním města husity v roce 1429, tedy už na samém sklonku éry Lucemburků.
Vrcholem této éry byla pochopitelně vláda Karlova. Tu na výstavě symbolicky zastupuje centrální exponát, takzvaná Madona mostecká, jediný zachovalý deskový obraz z toho regionu a období před rokem 1350. Podle kunsthistorika Jana Royta mohla být součástí interiéru kláštera magdalenitek v Mostě-Zahražanech – kláštera, do nějž se směly uchýlit padlé ženy. Jde o nejstarší v Čechách zachovaný obraz madony v polopostavě. Ježíšek je oděn do skvostné tuniky, v ruce drží stehlíka naznačujícího jeho příští krvavé rány. Matka s pláštěm přes hlavu hledí na diváka zkoumavým pohledem. Je to „mediatrix“, prostřednice mezi hříšníkem a jeho soudcem – malým dítětem.
Nebo třeba mezi naší dobou a tou dávnou, k níž už těžko najdeme nějaký jiný klíč než ten skrze umění, které tu zbylo.
Severozápadní Čechy za vlády Lucemburků