Střet různých světů
Neshody v přístupu k inkluzivnímu vzdělávání dokazují odlišné uvažování napříč společností
Nedávno proběhly v Praze hned dvě mezinárodní konference na téma inkluzivního vzdělávání. Vystoupili na nich hosté z Norska, Velké Británie, Finska, Německa či Islandu, stejně jako učitelé a ředitelé z českých škol, kteří se o vzdělávání dětí se speciálními potřebami v běžných školách snaží. Bylo velmi zajímavé dozvědět se o zcela konkrétních zkušenostech, stejně jako problémech, které inkluzivní vzdělávání představuje. Bylo velmi zajímavé sledovat, jak tito lidé o vzdělávání uvažují. Co je pro ně smyslem vzdělávání, jak vidí roli školy a učitele, jaké dopady vzdělávání do společnosti očekávají.
Ukazuje se to dlouhodobě a na zcela konkrétních příkladech se to ukázalo opět i během přímé konfrontace: mnohem více než o konflikt nad jednotlivými opatřeními, která inkluzi ve vzdělávání umožňují či znemožňují, jde o střet různých světů a zcela odlišného uvažování.
Nejlepší na světě
„Náš systém speciálního školství je nejlepší na světě,“sdělila paní ředitelka jedné základní školy na jedné z těchto konferencí lidem ze zemí, v jejichž vzdělávacích systémech se na základě expertního i politického konsenzu dohodli na tom, že pouze malé procento dětí reálně nemůže být vzděláváno v běžných školách. Že lepší než segregované vzdělávání, které nutně vytváří společenské bariéry a omezuje vnímání „normality“na ty, kdo netrpí handicapem, je lepší vzdělávat děti v jedné škole, kde se navzájem setkají a kde je možné naučit je vnímat společnost v její skutečné podobě a rozličnosti. Kde za nejlepší „speciální vzdělávání“považují, když se v maximální možné míře ( nikoliv zcela) odehrává v běžné škole.
„Myslím si, že sociálně znevýhodněné děti by neměly být s ostatními pohromadě,“myslí si zase jedna paní učitelka z české základní školy. Vede ji k tomu vlastní zkušenost: děti se prostě ke svému vrstevníkovi, který nesplňuje potřebné parametry, chovají zle. Ano, to se často děje, nejen mezi dětmi, ale i mezi dospělými. Extrémním důsledkem takového vnitřního odcizení je děsivý případ, kdy fanoušek českého fotbalového klubu močil v Římě na žebračku. Nebo šikana učitelky na SPŠ Třebešín. Nebo teroristické útoky v Paříži a Bruselu. To vše jsou akty totálního popření úcty nejen k lidskému, k jakémukoliv životu. Akt, který připomíná známé chování totalitních režimů, jež – přesně podle definice filozofky Hannah Arendtové – musejí nejprve zbavit své oběti jakéhokoliv nároku na soucit a potom je možné s nimi jednoduše zacházet jako s kusy bezcenného hadru.
Jistě, řeknete si, to je extrém. Jenže tento extrém má řadu méně viditelných stupňů, z jejichž nadřazenosti rádi posuzujeme ostatní podle jejich sociálního postavení. Kult úspěšnosti k tomu jednoznačně vede a škola je místo, kde bychom s tímto demagogickým pojetím existence měli bojovat. Méně stavět na odiv ty, kdo naplňují definici „úspěchu“v tom relativním málu, které za úspěch považujeme. Více se snažit o to, aby ve škole mohlo zažít pocit úspěchu více dětí, protože to pro ně může být skvělý posun v jejich vlastním vnímání sebe sama, v jejich sebedůvěře. Jenže jen ten člověk, který chápe, jak obrovský dopadmá sebedůvěra na jakýkoliv úspěch v budoucím životě dítěte, chápe důležitost takového zadání pro školu.
Jde o střet paradigmat. Na jedné straně je postoj ke škole jako tavící peci stereotypů vyplývajících z běžné lidské omezenosti, kterou každý trpíme, ale kterou jsme schopni díky naší obrovské kapacitě sociálního učení překonávat. Toto paradigma předpokládá, že úspěch každého není nutně vyvážen neúspěchem někoho jiného. Naopak předpokládá, že v otevřené společnosti není úspěch předem omezenou kapacitou, ale vnitřním potenciálem, jehož důsledkem může být celková vyšší spokojenost. Řečeno ekonomickým slovníkem, úspěch ve společnosti lze distribuovat rovnoměrněji, aniž by to zároveň znamenalo úbytek na kterékoliv straně. To není ideologie, jak se snaží kritici inkluze předstírat, to je velmi dobře zdokumentova- ná empirie, která smysl takového postoje dokládá. Existují společenské systémy, které to dokládají, např. skandinávské země.
Moje dítě bude trpět
Oproti tomu stojí paradigma posttotalitní společnosti, v němž je míra vlastního úspěchu závislá na neúspěchu jiných. Často slýchaná obava, že moje dítě utrpí přítomností dítěte více potřebného, staví do značné míry na tom, že sociální úspěch je předem limitovaná komodita, o kterou se od počátku našeho života vede soutěž. Že prospěch jiného znamená zároveň snížení pravděpodobnosti úspěchu nás samých. Takové paradigma nutně vede k přesvědčení, že inkluze je vlastně atak na naši sociální pozici. Pokud ovšem svět okolo sebe nahlížíte takto, pociťujete pochopitelně plné právo svou sociální pozici hájit a bránit tomu, aby byla ohrožována.
Podobný střet paradigmat proběhl v každé společnosti, která podporuje inkluzi. Ne všude byl či je okořeněn posttotalitní ztrátou důvěry ve veřejný zájem. O to důležitější je uvědomit si, že mnohem více než o peníze nebo konkrétní opatření jde o postoje hluboce spojené s naší identitou. To je totiž jediná možná cesta k pochopení „problému“inkluze.