Rok 1378: počátek konce
Karel IV. zanechal svým synům komplikované dědictví. Udržet ho bylo nad jejich síly
Smuteční průvod, který se v sobotu 11. prosince 1378 vydal na cestu z Pražského hradu, definitivně uzavřel vládu a život českého krále a římského císaře. Karlovi se stala osudná zlomenina krčku stehenního kloubu na levé noze, kterou utrpěl na počátku listopadu. Pobyt na lůžku vyvolal zánět plic, jemuž ve věku 62 let podlehl.
Karlova poslední cesta Prahou trvala čtyři dny a podrobné zprávy současníků zachytily množství urozených hostů, pečlivost příprav, propracovanost ceremonií a údiv nad jejich nákladností. Okázalá choreografie obřadů odpovídalamajestátu císaře i lucemburské dynastie, která se nacházela na vrcholu moci.
Hra o trůny
V závěru roku 1373 adresoval kancléř Jan ze Středy dopis Konrádovi z Veselí. V textu obhajoval zisk Braniborska za horentní sumu 500 000 zlatých nejen poukazem na bohatství českého království, ale také na počet synů a množství dalšího plodného příbuzenstva. Bezděčně tak vystihl zásadní problém každého středověkého panovníka, který spočíval v zajištění nástupnictví a majetkového zázemí zejména mužských potomků.
Karel usilovně pracoval na zaopatření dvou starších synů. Václavovi zabezpečil řadou investic a ústupků volbu a korunovaci římsko-německým králem. Značnou energii vložil také do získání polské královské hodnosti pro Zikmunda, přestože ten se nakonec stal králem uherským. Na základě Karlovy závěti měla Václavovi připadnout římská koruna a země Koruny české. Zikmund obdržel Braniborsko. Nejmladší Jan získal Zhořelecko spolu s částí braniborské marky. Testament odrážel nebývalý teritoriální rozměr lucemburské moci.
Karel však zanechal svým synům – a Václavovi především – komplikované dědictví. Rozsáhlá konstrukce rodových držav si žádala nejen obrovské finanční částky, ale závisela také na talentu a obratnosti vůdčích osobností – a to nejen tří Karlových synů, jimž bylo v době otcova skonu 17, 10 a 8 let, ale také okruhu spojenců, rádců a diplomatů, kteří v Karlových službách působili dlouhé roky a v době císařova úmrtí byli sami již po smrti nebo se nacházeli na sklonku života.
Otec lepší syna?
Budoucnost pozdně středověkého panství se i přes rozvoj institucí, úřadů a právního myšlení stále vmnohém odvíjela od schopností jednotlivců. Vývoj navíc ovlivňovaly náhody i nešťastné události jako hladomory a epidemie, které přicházely v pravidelných intervalech a nešlo jim předcházet.
Obhájit výdobytky přitom vždy představovalo těžší úkol než je získat. Václava a jeho vládu, která se v porovnání s vládou jeho otce Karla IV. zdá být mnohem méně úspěšná, nelze soudit pouze podle toho, že byl jiného založení než otec. Je ostatně otázkou, jak by ve výzvách, které přineslo období Václavova panování, obstál sám Karel, pokud by si se synem vyměnili role.
Nebylo by však oprávněné vyčítat Karlovi přehnaně ctižádostivou expanzivní politiku, která měla pojistit význačné postavení synů a dynastie. Karel se nijak nevymykal z doby, v níž žil. Dosáhl sice vynikajícího vzdělání, přesto zůstalo jeho myšlení pevně ukotveno ve středověkých schématech. Rozšíření vlastní i dynastické moci patřilo k základním ambicím členů rodu. Získané hodnosti a teritoria však bylo nutné udržet a pojistit, což šlo nejlépe dosažením dalších důstojenství a území. Nekonečný kolotoč taktizování, intrik a bojů s sebou nesl opakující se křivku úspěchů a krizí.
Karlovým nezpochybnitelným úspěchem zůstává, že základ jeho státoprávních snah, tedy vytvoření celku zemí Koruny české, se osvědčil jako stabilní a přetrval řadu staletí.