Už nejsem s to ty voliéry opustit. Končím
Vymalováno jest. Prozaička a knižní redaktorka Zuzana Brabcová dopsala vloni knihu Voliéry a odešla z tohoto světa, ve svých šestapadesáti letech. Nyní jsou Voliéry venku, vydány brněnským Druhým městem.
Zuzana Brabcová byla vážná autorka. Její román Daleko od stromu, vydaný nejprve v exilu rok 1987, náležel k umělecky nejnaléhavějším debutům své doby; tvarově sevřený, nepopisný, zcela odlišný od drtivé většiny produkce jejích vrstevníků. Brabcová publikovala spoře a psala na krev a krví. Nečetla se snadno. Její relativně nejpopulárnější titul, coming-out provedený formou románu, Rok perel (2000), byl pro mnohé čtenáře literárně asi nejobtížnější knihou, kterou kdy četli a k níž se dostali hlavně kvůli lesbickému námětu; to byl nesporně rovněž hlavní důvod, proč loňskou smrt Brabcové zaznamenal i Blesk.cz.
Voliéry se poetikou i noetikou řadí po bok předchozích čtyř autorčiných prozaických svazků. Táž otevřená struktura díla, která dovoluje vtáhnout do celku různě zaměřené fragmenty, znovu potlačená příběhovost, opět hutný styl, obrazný jazyk, kombinace naprosté niternosti a reflexe vnější situace „venku“, rozuměj za hranicemi senzitivního individua.
Vyprávěcí strategie Voliér se tváří jako deník, ale „skutečné“deníkové záznamy – začínající smrtí Václava Havla v prosinci 2011 a končící únorem 2015 – tvoří pouze menší část tohoto celku. Mezi nedlouhé, datované, chronologicky pokládané záznamy Brabcová vkládala „maso“epizod, vzpomínek, snových partií, jimiž skládá obraz existence autobiografické vypravěčky, hlavní hrdinky Alžběty, její dcery Alice, matky, kterou sužují choroby velmi pokročilého stáří, a několika málo dalších lidí. Deníkový čas tří a čtvrt roku se ukazuje jako vlastně pře- kvapivě dlouhý a ovšem i nepříliš podstatný, neboť ty početně i rozsahem převažující epizody vytvářejí dojem sraženějšího a intenzivnějšího časového úse- ku, určité hrdinčiny mentální a obecně existenciální situace. Tady už není vývoj, tohle už je jeden velký stav určitého ochromení, neschopnosti nahodit mašinu aktivního konání a vůbec bytí.
Nad Alžbětinou Prahou – a je to dílo výsostně spjaté s českou metropolí – leží duchna, protože hrdinka ji už není s to odtlačit, rozptýlit. „Všechno se na té cestě ptalo: jak dlouho ještě, Běto? Dnes ses ještě přinutila k chůzi, neseš ukradené obrazy, ale jaké zavazadlo si přichystáš na zítra?“ptá se protagonistka ke konci Voliér.
„Vypravěčka se chce z životní krize dostat tím, že se otevře světu kolem. O to silnější je ovšem střízlivění, reflexe bizarnosti, tupé nadutosti a prázdnoty. Poutník, který provedl inspekci světa, se nemá kam uchýlit. Ráj srdce, vlastního nitra, už není. Voliéry Zuzany Brabcové jsou černou perlou,“končí neanonymní text na záložce knihy; tenhle sloupek, jenž kvalitou vysoko přesahuje běžné záložkové anotace, napsal bohemistický profesor z pražské filozofické fakulty Petr A. Bílek.
Takto formulováno, zdají se Voliéry zřejmou a přesvědčivou věcí, avšak běží o programově vstřícnou interpretaci textu, který toho o sobě dovoluje říci asi až příliš. Textu, jenž umožňuje, aby si jej čtenář přivlastnil hodně po svém a švy v něm vyplňoval vlastními čtenářskými tušeními a inklinacemi. Krajní subjektivnost je v takových případech nejednou vydávána, respektive považována za přesnost, a Voliéry počítám mezi produkci s touto vlastností, jež mi při veškerém respektu k hutnosti sdělení nepřijde jako umělecky vrcholně produktivní a která se v současné tuzemské próze vyskytuje nikoliv zřídka; v LN jsme minulý týden recenzovali prózu Sylvy Fischerové Bizom aneb Služba a mise, o níž lze říci v podstatě totéž. Za vyloženě neadekvátní pak považuji popisné ilustrace Rybky Černé, jež se charakterem prostě míjejí s poetikou Brabcové, příslušely by totiž k mnohem popisnějšímu dílu.
Voliéry nejsou nejlepší autorčinou knihou; jsou však logickým završením její tvůrčí i lidské cesty, jíž ani gramem nelze upřít naprostou vnitřní poctivost.