Všichni naši Trumpové
Titul „evropského Donalda Trumpa“si v poslední době vysloužil od amerických médií kdekdo. Novináři už takto onálepkovali maďarského premiéra Viktora Orbána (The Washington Post), rakouského prezidentského kandidáta Norberta Hofera (Business Insider), dočkal se i Andrej Babiš (Politico). V mnoha aspektech nejsou taková srovnání úplně od věci. Ať již je to propojení byznysu a politiky, záliba pouštět se do zavádějících příměrů nebo ostrá rétorika vůči migrantům. V jednom ovšem naši evropští Trumpové za svým americkým originálem těžce zaostávají – v umění rozhovoru. Orbán, Hofer nebo Babiš ho stále ještě chápou přesně tak, jak to vidí i novináři – jako hru na otázky a odpovědi. Sejít se, položit nepříjemné dotazy a čekat, jak se zpovídaný bude kroutit. A když bude politik nachytán při lži, tak z toho pokud možno vyrobit další článek.
V Trumpově případě nic takového neplatí. Začíná to již samotným setkáním, které je většinou jen virtuální. Trump s oblibou odpovídá po telefonu, často s kulisou rušné ulice či vlastního volebního štábu, v němž to hučí jako v úlu. Od počátku má tak navrch – zatímco jemu samotnému to zjevně nijak nevadí, reportér musí často otázku opakovat a doufat, že mizerná kvalita zvuku bude třeba pro televizi ještě přijatelná.
Nachytat Trumpa při lži je téměř nemožné. Své výroky totiž elasticky mění během jediného dne, někdy i jediné hodiny. Nemusí nic obhajovat, protože nemá problém zapírat. Žádné evropské výmluvy na vytržení z kontextu. Trumpovi úplně stačí obyčejné „to jsem neřekl“. Po třetím zopakování je téměř jisté, že novinář otázku přeskočí – jinak hrozí, že Trumpův čas vyprší. Přesně to se ostatně stalo reportérům Washington Post, kteří chtěli Trumpovi pustit zapřený výrok z nahrávky. Než se ji podařilo najít, Trump se rozloučil a zavěsil.
Vrcholnou rétorickou figurou, kterou si všichni naši Trumpové ještě neosvojili, je pak situování se do role lidového rádce. Funguje to asi takhle. Na kanále Fox News Trump prohlásil, že otec jeho tehdejšího republikánského soupeře Teda Cruze se prý krátce před osudnou střelbou sešel s Lee Harveym Oswaldem, mužem, který spáchal atentát na prezidenta Johna F. Kennedyho. „Co tam dělal? Hrozné,“okomentoval to Trump. Chtěl tím snad naznačit, že Cruz senior byl do vraždy nějak namočen? Ani omylem. „Jasně, že tomu nevěřím. Chtěl jsem jen lidem říct, ať si to sami přečtou,“hájil se později Trump.
A s kým se nejlépe o svých názorech radit? Třeba zahraniční politiku probírá Trump nejraději sám se sebou. „Mám velmi dobrý mozek,“neopomenul se pochválit. Všimněme si, že nepoužil jinak své oblíbené slovo sexy. Ve spojení s rozumem to alespoň u nás nosí smůlu. Sexy mozkem byl vybaven jistý český expremiér. V souvislosti s Trumpem si na něj nikdo nevzpomněl. Koneckonců ani v žádné jiné.
Své výroky Trump elasticky mění během jediného dne, někdy i jediné hodiny. Nemusí nic obhajovat, protože nemá problém zapírat. Žádné evropské výmluvy na vytržení z kontextu. Trumpovi stačí obyčejné „to jsem neřekl“.